Toník musel uznat, že vydat se hľadat děsivého draka asi nebol ten najlepší nápad. Ale sliby sa musia plniť. Obzvlášť ty, ktoré človek dá sám sebe. A tak sa Toník vypravil objevit všechno, co sa v Kouzelné zemi nad mraky objevit dalo.  

Nejdřív procházel lesom. Bol to temný les a Toník sa trochu bál. Po chvíli došiel k rieke, cez ktorú vedl most. Chystal sa ho privítať, keď vtom sa pred ním zničehonic objavil nindža.  

"Čo si myslíš, že robíš?" 

"Chystal som sa prejsť mostom," odpovedal Toník.  

"Tak to ale nefunguje. Já jsem strážce tohohle mostu," pronesl nindža dôležitě.  

"To znie zaujímavě. Čo sa deje na takejto strážce?" zeptal sa Toník.  

"Strieľa sa most. A stará sa o to, aby ho nemohla prichýliť len tak niekde." 

Toník sa nad tým zamyslel. Nemyslel si, že by bol "len tak niekedy". Byl to přece poník Toník, ktorý sa vydal do sveta za dobrodružstvím.  

"To sa samozrejme nesmie stať. Ale smel by som najviac prichádzať ja?" otázal sa.  

Nindža vydal nosom podivný chrčivý zvuk.  

"Ty toho o strážcoch mostov asi moc nevieš, viď?" 

"Vlastně ne," dal Toník nindžovi za pravdu.  

"Dneska som prvýkrát opustil Školu pre poníky, takže je toho asi veľa, čo neznám." 

Nindža zavrtěl hlavou.  

"Predtým než ťa pustím na most, musíš zodpovedať otázku. Těžkou otázkou! Vážně... hodně těžkou otázku!" 

"Doufám, že to zvládnu," povedal Toník.  

Toník sa podieľal na nindžu a nindža na Toníka. Obaja boli chvíľu zticha.  

"Takže... ako znie otázka?" 

"Vydrž, musím nejakou vymyslet! Lidi sem moc často nechodí, takže som trochu vyšiel zo cviku." 

Toník sa posadil a trpělivě čakal.  

Najednou nindža vyskočil.  

"Dobrá! Mám to na starosti. Je to hodne ťažká otázka. Jsi pripravený?" 

Toník prikývol.  

"Ako je tvoja najobľúbenejšia farba?" 

"Hm, to je ťažká otázka," zamyslel sa Toník, "akoá je tvoje?" 

"Černá, pochopiteľne!" 

"Já... myslím, že mám najradšej ružovú. Nebo... ne, vydrž. Oranžovou! Ne... zelenou. Najradšej mám zelenú!" 

"Počkej, nemôžeš mi tady vyjmenovať všetky možné farby. Jsem strážce mostu a chci slyšet jasnou odpověď." 

"Moja najobľúbenejšia farba je zelená," prehlásil Toník rozhodně. 

"Dobrá teda. Smíš přejít most," rozhodl nindža, "ale kam sa to vlastně chystáš?" 

"Chystám sa bojovať s drakem Dagem." 

Nindža vydešením zbledol.  

"To je vážne špatný nápad. "Dag je strašlivě zlý a plive oheň! Měl bys radši zůstat tady u mě. Mohli byom spolu házet nindža hvězdice a robiť spoustu ďalších vecí, čo dělají nindžové." 

Toník sa usmál a zavrtěl hlavou.  

"To je od tebe moc milé, nindžo, ale slíbil som si, že najdu draka Daga, a musím to splniť. Ale třeba se ešte někdy potkáme." 

Po rozhovoru s nindžou, ktorý hlídal most, dostal Toník hrozný hlad, a tak sa rozhodol, že si dá obed, ktorý si na cestu zabalil.  

Našel v lese príjemné miestečko s niekoľkými veľkými kameňmi k posadeniu, ktoré boli príjemne zahřáté od paprskov slunce pronikajících skrz koruny stromov. Vyndal si oběd a chystal sa ukousnúť si prvé sústo, keď v tu ránu zaslechl zpoza keře šustění.  

"Pst!" 

Toník sa zadíval na keř.  

"Pst!" uslyšel zase.  

To je ale zvláštne, pomyslel si. Zvedl sa a išiel sa za keř podívat. Našel tam vchod do jeskyne a v nej spatřil dve jiskřivé oči.  

"Ehm... haló?"  

Toník ešte nikdy neviděl takhle zvláštní oči ani nikdy nehovořil s nikým, kto by sa schovával v jeskyni, a tak nevedel, čo iného povedať.  

"Ahoj," zašeptal hlas z jeskyne.  

"Máš niečo k jedlu?" 

"Jasne že áno. Pojď ven na svetlo a môžeme si dať môj obed," odpovedal Toník. Rád by mal u jedla nejakú spoločnosť.  

Oči přišly bližž k Toníkovi, ktorý teprve teď uviděl, že patřily bledému, vychrtlému upírovi.  

"To nepôjde. Som upír," odvetil upír.  

"Aha?" Toník povedal rozpačito.  

"Nesmiem na to zabudnúť. Vôbec sa mi nepáči. Takže cez deň nemůžu hľadať jedlo. A bojím sa tmy, takže aj v noci nerad chodím von."  

"To je pech. Nemáš to ľahké. Čo keď ses posadil tady do stínu pod strom, já si sednu na sluníčko vedle a spolu sa naobedváme? Mám sendviče, mandarinky a spúšť ďalších dobrot," navrhol Toník.  

A tak sa oba posadili a posilnili sa.  

"Vydal som sa bojovať s drakem Dagem. Nevíš náhodou, kudy mám ísť?" zeptal sa Toník.  

Upírovi zaskočilo sústo sendviče.  

"S Dagem? Dag je strašlivě zlý a plive oheň a žere lidi aj zvieratá. Drž sa od neho ďalej!" 

"Jo, to už som zasiahol. Ale rovnako ho chci nájsť," trval na svojom Toník.  

"Jestli chceš za drakem Dagem, musíš jít tudy," ukázal upír do lesa.  

"Děkuju ti. Doufám, že sa zase stretneme," povedal Toník, keď vstal a zvedl svoj batôžtek. Pak sa vydal ďalej do lesa.  

Netrvalo dlho a poník Toník začal litovať, že nezostal doma v bezpečí Školy pre poníky. Bola väčšia a väčšia tma a Toník dostal strach. Najednou uslyšel chraptivý, skřehotavý smích. Prímo pred sebou... 

Toníkovi pribudol mráz po zádech, keď v temnom, ponurém lese uslyšel chraptivý, skřehotavý smích. Bol tak vydešený, ako ešte nikdy predtím.  

"Čo to bolo? Môžu sa ešte vrátiť domov?" pomyslel si, ale ešte než si stačil odpovedať, objektívne sa pred ním čarodejka.  

Znovu hlasitě a chraptivě zaskřehotala.  

"Dál tě nepustím!" 

"Ale..." pokúsil sa promluvit Toník, ale čarodějka ho prekukla.  

"Nepustím tě, dokud mi nedáš všechno, co máš!" 

"Nie, tak... dobrá," podvolil sa Toník a začal si sundávať batôžtek.  

"Co... co to děláš?" zeptala sa nechápavě čarodějka.  

"Dávam ti všetko, čo mám." 

"Tak to ale nefunguje. Musíš mi vzdorovať a vzpírat sa a na to ti pohrozím, že tě proměním v kámen nebo... pumpičku na kolo nebo v něco ještě horšího!" 

"Ale nie!" vydesil sa Toník.  

"Promiň, som v tomhle lese prvýkrát. A poprvé jsem se setkal s čarodějkou, takže nevím, čo sa deje a patrí. Ale jeli chceš všetky moje veci, máš je mať. Nechci, aby zo mňa bola pumpička na kolo." 

A tak si z batôžku začal vyťahovať všetko, čo si na cestu vzal. Šálu, sešitek, meč a spúšť ďalších vecí.  

"Prosím."  

Toník ponúkol čarodejce všetky svoje predměty, ona ale len mrzutě zavrtěla hlavou.  

"Jestli sa k tomu stavíš takhle, tak je nechci." 

Toníkovi sa čarodejka zdá trochu zvláštna. Ale potom pokrčil ramená a začal si znovu balit batôžtek. Zatímco sa do neho snažil všetko dostať, zeptal sa:  

"Nepomohla by mi? Som na ceste za drakem Dagem a chystám sa s ním bojovať. Jenže nevím, ako sa k nemu dostať. Nevíš náhodou ty?" 

Čarodejku to patrne vydesilo.  

"Dag je děsivá stvůra, která plive oheň, žere lidi i zvířata a navyše nesnáší kolu! Copak sa ho nebojíš?"  

"Jasne že bojím. Ale slíbil som si, že ho najdu. Mohla bys mi ukázat, kudy mám jít?" zeptal sa Toník.  

Čarodejka zase zaskřehotala smíchy.  

"Mohla, ale neukážu, lebo jsi mi nedal všetko, čo máš!" 
"Ale..." snažil sa namietnuť Toník.  

"Žiadne ale nie je. Nedal jsi mi všetky svoje veci, takže ti neukážu, kudy sa máš vydať." 

Čarodejka sa zachechtala, otočila sa a šla si po svojich.  

Toník si povzdychol. Nechápal, kde urobil chybu. Už sa chystal zapnout si batůžek, keď si všiml něčeho, čo si s sebou nezabalil. Byly to presýpací hodiny a dopis. Toník dopis otvoril. Byl od Joníka, toho najšedivějšího poníka, ktorému šlo klusání ze všech poníků ve škole nejlíp.  

V dopise stálo:  

"Drahý Toníku, doslechl som sa, že bys rád išiel do sveta a prozkoumal Kouzelnú zem nad mraky. Tvoje miesto je ale tady medzi poníky a stále sa k nám môžeš vrátiť. Ak prijdeš spátky do Školy pre poníky, než dobehnou cezýpací hodiny, budeš sa moct zúčastnit prehliadky poníkov, kde sa z nás všetkých stanou plne vycvičení poníci. Keď to ale nestihneš, už nikdy nebudeš moct byť jedným z nás." 

Toník dopis zase zložil, podieľal sa na presýpacích hodinách a hlboko si povzdychol.

Toník sa ubíral smerom k pirátskym lodiam. Pískem se mu ale špatně šlo a únavou mu ztěžkla kopýtka. Vždyť bol tiež celý deň na nohou. Už sa blížil k lodi, keď sa znenadání ozvala veľká rána a hneď vedle neho pristálo niečo ťažkého. Bola to dělová koule! 

"Přestaňte střílet, potřebuju se jen na něco zeptat," zakřičel Toník a doufal, že ho niekto uslyší. Odpovedal chrapľavý hlas.  

"Ach, promiň, to je taký starý zvyk. My piráti rádi po lidech strieľame z dela." 

"Ty jsi pirát?" otázal sa zvědavě Toník a pristúpil bližšie. Na palubě pirátské lodi stála dívka s páskou přes oko, velikánským mečem, náušnicí a dvěma dřevěnýma nohama. Na rameni jí stál papoušek.  

"Jestli som pirátka? Jo-ho-hó. Na to vem jed! Jsem Strašlivá Sára, vládkyně sedmi moří, čertice hlubin, známá a obávaná od severního pólu až po mys Dobré naděje!" 

"Panečku! To je senzace," žasol Toník.  

"Ale nejde mi do hlavy, čo dělá tvoje pirátska loď uprostred pouště." 

Strašlivá Sára sa najednou zatvárila trochu urazene.  

"A čo robíš ty uprostred poušte?" 

Toník odpovedal: 
"Zabloudil som. Hľadám draka Daga, ale nevím, kudy mám ísť." 

Strašlivá Sára vytrieštila oči.  
"To je fakt špatný nápad. Dag je strašlivě zlý a plive oheň a žere lidi aj zvieratá. Navyše nesnáší kolu a je krutý a je tak silný, že dokáže zvednout pirátskou loď do vzduchu a shodit ji do pouště!" 

Toník zalapal po dechu. Čím viac toho o Dagovi počul, tým viac mu pripadal.  

Sára rázne prikývla. 
"Jo, naozaj sa to stalo. Dag mi sem hodil loď a teraz kvôli němu nemůžu drancovať sedem moří." 

"Watashi wa kyandî ga hoshîdesu," zavřeštěl náhle papoušek.  

"Páni, tvůj papoušek umí mluvit?" 

"To sa ví," prehlásila pyšne Sára.  

"Čo to hovorí?" 

"To netuším. Mluví len japonsky." 

"Aha," povedal Toník poněkud zklamaně, načež sa zeptal: "Nevíš teda náhodou, kde najdu Daga?" 

"Jo, jo, musíš jít támhle tudy," ukázala Sára.  

Toník jej poděkoval a pokračoval v ceste. Zrovna keď si říkal, ako bolo tentokrát prekvapivě jednoduché zeptat se na cestu, začal foukat vítr. Zpočátku bol silný, potom ešte silnejší, až sa proměnil v tornádo, ktoré Toníka zvedlo do vzduchu a točilo s ním okolo školy.

Toník sa v tornádu zmietal takovou silou a rýchlosťou, ako by nikdy pred tým nezažil. Spolu s ním vzduchem poletovali ponožky, knižky, puzzle, truhla a na tisíc ďalších vecí. Toník dával pozor, aby ho nič netrefilo do hlavy, ale zároveň sa snažil zahliadnuť niečo, čo by sa mohlo chytiť.  

Najednou sa vítr utišil a Toník sa chytil gumového člunu, ktorý okolo neho proletěl. Člun s Toníkom pristál s veľkým šplouchnutím v rieke. 

"Uf, to mohlo skončiť špatne," pomyslel si Toník. Záhy si však všiml, že jeho člun zrychľuje. A priamo pred ním bol burácajúci vodopád. Toník sa zoufale snažil kopýtky dopádlovat ke břehu, ale ať sa snažil sebevíc, člun sa neúprosně dál blížil k vodopádu. Toník zavrel oči a potom upadl do mdlob.  

Keď procitl, bol spolu s člunom vyvržený na breh. Byl promočený od čenichu až po ocas a jeho veci sa válely v trávě. Pořád ale měl svoje přesýpací hodiny a hlavně byl naživu.  

"Proč tu tak ležíš?" ozvalo sa najednou. Nad Toníkom stál chlapík s obrovskými ramenami a ešte väčším knírom, overeným lanom a horolezeckou výstrojou.  

"To je na dlhé vyprávění. Ale som na ceste do Dagovej záhrady. Nevíš náhodou, kde stojí?" 

Statný chlapík zavrtěl hlavou.  

"To nie je dobrý nápad. Dag je strašlivě zlý a plive oheň a žere lidi aj zvieratá. Navyše nesnáší kolu a je krutý a je tak silný, že dokáže zvednout pirátskou loď do vzduchu a shodit ji do pouště! A príšerně mu smrdí z tlamy." 

Toník mu netrpělivě skočil do řeči.  

"Jo, to som počul... mockrát. Pověděl bys mi, kde ho najdu?" 

"To ti môžem ukázať. Len musíme vyliezť na tuhú horu. Dáme si závod na vrchol! Tři, dva, jedna, teraz!" 

Toník sa vzhliadnul k hoře a hlavou ukázal na nejaké schody. 

"Nemůžeme prostě jít po schodech?" 

Odpovědi sa ale nedočkal, pretože obr už začal šplhať na vrchol. Toník pokrčil ramená a vydal sa po schodoch nahor. Cestou narazil na jabloň a utrhl si krásne červené jablíčko. Taky si chviličku zdříml a zapískal si s ptáčkem. 

Keď došiel na vrchol, čakal na sluníčku asi pol hodiny, než vršku dosiahol i horolezec, celý upocený a zadýchaný. Bylo vidieť, že je rozzlobený. 

"Jak ses sem zatraceně dostal dřív než já?" 

Toník sa chystal mu vysvetliť, že vyšiel po schodoch, čo bolo oveľa jednoduchšie než všetko to lezenie, ale chlapík ho prešiel.  

"Sešplháme dolů a uvidíme, kdo tam bude prvý!" 

Toník sa rýchlo zamyslel.  

"Dobře, ale nejdřív mi ukaž, kde je Dagův hrad." 

"Dobrá. Támhle je!" ukázal rýchlo obr a hneď začal liezt dole. Toník zavrtěl hlavou a začal klusat tam, kam ukázal muž. Směrem k veľkému, temnému hradu..

Toník pokračoval k hradu a mal dobrú náladu. Hrad sice vypadal dosť strašidelne a každú chvíli zo strechy šlehaly plamene. Ale aspoň bol Toník na správnej ceste a blížil sa k cíli. Potkal spoustu zaujímavých ľudí, ale teraz bolo načase splniť si svoj slíž.  

Zatímco bol zabraný do myšlienok, zakopl o ňu dlhé nohy. Byly to nohy čaroděje, ktorý seděl u svého stanu a na hlavě mal krásný špičatý klobouk.  

"Dobrej," zamumlal slabě čaroděj a povzdychl si.  

"Ahoj," opáčil Toník vesele a chystal sa pokračovať v ceste, pretože mal naspěch. Čaroděj ale vypadal moc smutně, a tak sa Toník zastavil.  

"Stalo sa niečo?" 

"Ne, ne, len bež," vzdychl čaroděj. 

"Vypadáš smutne." 

"Ale to lenom... to sa ťažko vysvetľuje," odpovedal čarodej ešte tišeji.  

Toník sa koukl na presýpací hodiny. Neměl moc času, ale taky mu bolo líto toho smutného čaroděje.  

"Nemohl bys to zkusiť?" 

Čaroděj si zase povzdychl. Tak hluboce, že sa z toho zachvěl celý stav.  

"To víš, som čarodej." 

Toník prikývl. To poznal.  

"Takže umím vykouzliť úplne všetko. Všechno, čo si len dokážeš predstaviť." 

"To znie skvelo!" povedal Toník s obdivom.  

"Mohlo by sa to tak zdát," spravil čarodej.  

"Jenže... keď všetko dokážeš vykouzliť, nič ti nechybí. Takže třeba vůbec nevím, co by jsem si přál k narozeninám. Keď môžeš mať všetko, čo chceš, je to vlastně docela nuda." 

Toník sa nad tým zamyslel.  

"Možno potrebuješ nejaký koníček." 

Čarodej trochu pookrial.  
"Koníček? Jo... to nezní špatně." 

Toník lusknul kopýtky, čo je oveľa ťažšie než lusknúť prsty. Dostal totiž ešte lepší nápad. Vlastně by se mu na jeho výpravě hodila nějaká společnost a bylo by dobré mít za společníka čaroděje pro případ, že je Dag skutečně tak zlý, jak všichni říkali.  

"Možná by tvým koníčkom mohli byť cesty za dobrodružstvom. Nechtěl bys se mnou na jednu vyrazit?" 

"To je VYNIKAJÚCI nápad, môj mladý príteli. Tak pojďme," prehlásil čarodej a vyskočil na nohy. 

"Nemám ti nejdřív říct, co to dobrodružství obnáší?" zeptal sa Toník.  

"Ne, řekneš mi to cestou. Pojďme!" 
 

A tak sa Toník a kouzelník vydali za dobrodružstvom. Ušli presne štyriiadvacet krokov, keď sa čarodej zastavil.  

"Všechno v poriadku?" 

Čaroděj sa posadil na kámen.  

"Áá, chození je strašně namáhavé. Asi to nakoniec nie je pre mňa. Navyše som hrozně unavený." 

Toník mu na to chtěl něco říct, ale přerušilo ho hlasité chrápání. Čarodej usnul. Toník si povzdychl a prikryl čaroděje jeho čarodějnickým pláštěm. Bol opäť sám.  

Netrvalo dlho a uslyšel za sebou burácajúci zvuk kopyt. "Stůj! Nebo si to odneseš!" křikl neznámý hlas.

Toník sa celý vystrašený ohlédl cez rameno.  

"Stůj!" zakričal hlas znovu.  

Toník nevedel, čo má robiť. Na jednu stranu dávalo smysel zastaviť, keď niekto zařval "stůj". Na druhou stranu ale zněl hlas dosť rozvláčne. Problém sa ale vyřešil sám, pretože zatiaľ čo Toník cválal smerom k Dagovu hradu, predjel ho rytíř na bujném oři. Statný kůň zastavil priamo pred Toníkom, ktorý mu hlavou narazil do břicha.  

"Pardon," omluvil sa Toník, pristože to nebol on, kto zničehonic zastavil uprostred cesty. Mohutný kůň na Toníka zlostně pohľaděl. Zato jazdec sa zeširoka usmál - potom ale dramaticky vytasil meč a namířil ho na Toníka.  

"Připrav sa na smrť!" 

"Ehm... čože?" třásl sa hrůzou Toník.  

"Jsi drak, já jsem rytíř - a rytíři bojují s draky!" prehlásil rytíř hrdě.  

"Ale... vydrž chvilku." 

Toníkovi prischlo, že je rytíř trochu ukvapený.  

"Já přece nejsem drak, jsem poník." 

"To určite!" uchechtl sa rytíř.  

"Uisťuju ťa, že najsem. Zaprvé, draci sú zelení a ja, ako vidíš, som modrý," vysvetlil Toník.  

Rytíř zamžoural.  

"Noo... spíš modrozelený." 

Rytíř zamával mečem.  

"A máš křídla. Takže jsi drak." 

"Najsem, prísahám," naliehal Toník.  

"Mám len malú křídla a ani neumím létat, ale draci ano. A taky nedovedu chrliť oheň!" 

Toník niekoľkokrát zafúkal a žiadne plamene mu z huby nevyšlehly.  

"Určitě jsi drak a musím tě zabít. Takové je pravidlo," rozhodl rytíř a zvedl meč.  

Toník sa bez premýšľania rozbehl tak rýchlo, ako mu to len jeho krátke nožičky dovolily. Rytířův kůň bol ale rýchlejší a bežel těsně za ním. Toník vběhl do křoví a doufal, že sa jím veľký kůň neprotáhne, ale protáhl. A tak zkusil kličkovat, aby rytíře i koně zmátl. Ani to nezabralo. Najednou sa Toník ocitl na lúke, kde nebolo kam sa schovať. Běžel tak rýchlo, ako to len dovedl, ale kůň mu bol v patách. A potom Toník upadol. Ani neprišiel o tom, či to bolelo. Jenom zavrel oči a pomyslel si: "Je sa mnou koniec." 

"Čo sa to tady u všetkých všudy deje?" 

Toník pomalu otváral oči. Nebyl to hlas rytíře s velkým mečem, ktorý sa Toníka snažil zabít, pretože ho považoval za draka. Byl to dívčí hlas.  

Toník zvedl hlavu. Na vrcholu vysokej veže stála spanilá princezná s rukama zapřenýma v bok a mračila sa.  

"Ano, člověče, mluvím s tebou. Čo to vyvádíš?"  

Princezna ukázala na rytíře, ktorý práve seskočil z koně. Ten mečem namířil na Toníka.  

"Dobrý deň, milá princezno, lenom som sa chystal zabít krutého draka." 

Toník chtěl něco říct, ale rytíř už zvedl svůj meč, a tak sa zvedl a dal sa na útek. Běhal dokola okolo princezniny veže s rytířem v zádech. Už sa mu začínaly unavovat nožičky, ale rytíř vytrvale běžel za ním. Najednou sa ozvala rána, rytíř vykřikl "Au!" a chytil sa za prilbu.  

"Čo to bolo?" křikl na princeznu.  

"Hodila som ti na hlavu pomeranč. Zjevně neumíš poslouchat, takže som si tvoju pozornosť musela získať inak." 

Princezna ukázala na Toníka.  

"Nie je to žiadny drak, je to poník." 

Rytíř se usmál a zavrtěl hlavou.  

"Je mi ľúto, že vás musím opraviť, princezno, ale mýlíte sa. Vždyť je to jasné, že to je drak." 
"Nie." 

"Ale je." 

"Ale nie je." 

Tak to šlo ďalej a Toník premýšľal, či by sa mu podarilo nepozorovane sa vytratiť, ale do cesty sa mu postavil rytířův statný, rozzuřený oř.  

Vtom zpozoroval, že princezna dostala nápad.  

"Rytíři? Víš, aký je najdôležitejší úkol všetkých rytířů? Je to dôležitejšie než lov draků?" 

"Ehm... ne... to nevím," zamumlal rytíř.  

"Rytíři se přece mají dvořit princeznám!" 

"Ehm... istě... dvořit... co prosím?" 

Princezna si povzdychla.  

"Nejsi najchytrejší rytíř v království, viď? 'Dvořit se' znamená, že mě musíš zaujmout, abych se do tebe zamilovala. Třeba tak, že mi zazpíváš nádhernou píseň." 

"Aha, už to chápu. Dobrá, jdu na to!" povedal rytíř a začal si broukat a pozpěvovat, aby sa rozzpíval.  

Princezna sa podieľala na Toníka.  

"Měl bys jít. Kam máš vlastně namířeno?" 

"Děkuji vám, princezno. Asi to znie trochu praštěně, ale som na cestě do Dagova hradu." 

To princeznu vydesilo.  

"Jdeš za Dagom? Vždyť Dag je strašlivě zlý a plive oheň..." 

Toník mávol kopýtkom.  

"To ja viem. Vím, že je krutý a tak ďalej. Ale slíbil som si, že ho najdu. Na shledanou, krásna princezno. A ďakujem vám!"

Toník sa odplížil tak rýchlo a potichu, ako to len umel.  

"To bola ale milá princezna," pomyslel si, zatiaľ čo kráčal ďalej. Přemýšlel o všetkých tých veselých, milých a podivných lidech, ktoré pri svojej pouti potkal. O nindžovi, ktorý strežil most, o upírovi, ktorý nemohol na svetlo a zároveň sa bál tmy, o ošklivé čarodejce, o upovídaném kovboji, o pirátce Sáře a o horolezci, ktorý chtěl ve všem soutěžit.  

Bylo to tak vzrušujúce dobrodružstvo a zažil toho viac než kedykoľvek predtým za celý svoj život.  

Ale teraz mal pred sebou dôležitý úkol. Byl už jenom kousek od hradu draka Daga. Byl veliký, temný a co chvíli ze střechy šlehaly plameny.  

Toník sa zastavil. Byl daleko od domova. Možná by sa mal otočiť a vrátiť sa. Vrátit se do Školy pro poníky a po zbytek života klusat spolu s ostatnými. Dlouze sa zamyslel. Ne, to by neudelal. Slíbil si prece, že sa vydá do sveta, najde draka Daga a bude s ním bojovať. A musel to splniť. Všichni říkali, že je Dag hrozne zlý, takže by tým vlastně všetkým pomohl. Zbavil by svet draka, ktorý je strašlivě zlý a plive oheň a žere lidi i zvieratá, nesnáší kolu, je krutý a tak silný, že dokáže zvednout pirátskou loď do vzduchu a shodit ji do pouště! A príšerně mu smrdí z tlamy. Pri súboji určite používa všelijaké špinavé triky, pomyslel si Toník.  

Pomalu kráčal kupředu. Skoro ako by jeho nožičky radšej zostali stáť tam, kde sú. Toník sa podieľal na svá kopýtka.  

"No tak, kamarádi, všetko bude dobré." 
 

A tak šel a šel, až došiel k bráne Dagovho hradu. Byla to veliká a děsivá brána a Toník si nebol istý, či chce vidieť, čo sa ukrýva za ňou. Přesto zazvonil na zvonek. Stiskl ho docela jemně, ale aj tak to znělo, ako by sa najednou rozzvučelo tisíc mohutných zvonů.  

Pak uslyšel ťažké kroky. Záhy sa ozval zvuk zámku. A potom sa vrzající vrata začala pomalu otvárať...

Toník zatajil dech. Dveře se otvorely a pred Toníkem stál drak Dag s úsměvem od ucha k uchu.  

"Ahoj! Kdopak ty jsi? Chceš ísť ďalej? Nemáš hlad? Môžu urobiť popcorn!" 

Toník prestal tajit dech a miesto toho prekvapením otvoril pusu.  

"Ehm... no teraz... ano, děkuju, rád by som išiel ďalej. A hlad vlastně docela mám." 
"Jasne, tak pojď dovnútra. Myslím, že mám v lednici trochu koly, jestli máš žízeň." 

"Dám si, ďakujem," povedal Toník.  

Dag hrdě dokázal Toníka po svojom hrade. Vypadal naozaj sympaticky, čo Toníkovi prialo zvláštne. Sebral sa odvahu a zeptal sa: 

"Přiznám sa ti, Dagu..." 
"Áno?" 

"Myslel som si, že jsi... zlý. A že nemáš rád kolu a tak." 

Dag sa zasmál.  

"Jo, to si myslí hodne ľudí. Keď majú z niečoho strach, říkají hrozné veci. Mám za to, že som milý, ale vždycky keď niekoho potkám, tak hneďka uteče a ja mu nestačím povedať, že vôbec najsem zlý. A nikdo ke mne nechodí na návštevu. Ty jsi vlastně můj úplně první host."  

"To je veľká škoda," zvážnel Toník.  

Dag pokrčil ramená.  

"Tak to je prosté. Ale byť drak je super. Například znám pár kouzelnických triků! Dračí kouzla sú parádní. Chceš ukázať?" 

Toník pochopiteľne chtěl.  

"Čo bys chtěl, aby si vykouzlil? Řekni si." 

Toník sa na chvilku zamyslel.  

"Čo treba zmrzlinu," navrhl. Rád by viděl zmrzlinu, ako sa zničehonic objeví pomocou kouzla, a navyše zmrzlinu miloval.  

"Skvelý nápad, taky ju mám rád! Jsi pripravený?" 

Jistěže bol.  

"Tři, dva, jedna, teď!" zvolal Dag a zamával svojou kouzelnickou hůlkou.  

Objevil sa pred ním malý obláček kouře a na podlaze stálo... kolo.  

"Hrom do toho! Vydrž, zkusím to znova. Tři, dva, jedna, teraz!" 

Dag znovu mávl hůlkou a vykouzlil klobouk.  

"Asi najsem vo forme, ale umím to. Dej mi chvilku. Tři, dva, jedna, teraz!" 

Dag vykouzlil lampičku. A spustila ďalších vecí. Sice žiadna z nich nebola zmrzlina, ale to Toníkovi nevadilo, pretože ho bavilo sledovať kouzelnické triky. Dag a Toník potom chroupali popcorn a pili kolu a náramne sa bavili, dokud sa Toník nekoukl na presýpací hodiny, ktoré mal v batôžku. Písku neúprosne ubývalo. Toník mal málo času. Vtom dostal nápad! 

"Dagu? Jsme kamarádi, viď?" 

Dag si trochu pohoršil a z tlamy mu vyšlehl plamen, ktorý Toníkovi málem sežehl hrivu.  

"Jé, promiň, někdy se ten oheň špatně ovládá. Ale ano: moc dlho sa neznáme, ale určite sme kamarádi." 

"Pomohl bys mi s ňou?" 

"To sa ví!" 

"Super. Vďaka, Dagu. Sbal si veci, musíme ísť!" 

Dag a Toník sa vydali na cestu.  

"Proč musíme jít až do Školy pro poníky, Toníku?" zeptal sa Dag.  

"Chci všetkým poníkom ukázať, ako je svet báječný a kúzelný. Chtějí poriad jenom klusat a klusat. Dokážeš si predstaviť, že bys to dělal celý život?" 

"Ne, to by bola príšerná nuda." 

"Přesne tak, Dagu! Preto im musíme pomôcť, aby nemuseli celú večnosť lenom klusať! Niečo mi napadlo: Nemohl by si sednúť k tobě na hřbet, abychom tam doletěli?" 

Dag sa najednou zastavil a zvážnel.  

"Ne, to je špatný nápad. Draci nikdy nelétajú s nikým na hřbetě. Nesmí sa to stať. Takové je pravidlo." 

Toník chvíľu mlčky stál.  

"Tak v tom prípade mám iný plán: Půjdeme rovnakou cestou, ako som išiel ja... teda myslím opačným smerom, než keď som išiel k tvému hradu." 

Dag zahvízdal. čo zvyčajne dělal, keď niekto povedal niečo múdre - a to Toník povedal často. Mezitým sa Toník začal prehrávať v batôžku. Našel v ňom nejaké okuliare a falešný knír a podal je Dagovi, aby si ho nasadil.  

"Na čo to je?" opýtal sa Dag.  

"Musíme sa proplížit okolo rytíře, který rád zabíjí draky, takže budeš potrebovat převlek." 

"Kolem rytíře!" zopakoval Dag tak dôrazně, že mu z tlamy vyšlehl plameň, ktorý sa vršek poblíž stojaceho smrku.  

"Ať si to zkusí! Draci sa ničeho ani nikoho nebojí... možno okrem hadov. Ale rozhodně ne nějakého rytíře!" 

Toník poklepal Daga po ramenách.  

"Je mi jasné, že sa ničeho nebojíš, ale na súboj s rytířem naozaj nemáme čas. Musíme sa vrátiť do Školy pre poníky." 

Toník i Dag sa plížili okolo rytíře, který pořád ještě princezně zpíval písně. Rytíř však Toníkův mazaný trik prokoukl. Došlo mu, že Dag je drak, a okamžite vytasil svoj meč.  

"Máš to spočítané, draku," vykřikl.  

"Aby ses nepletl!" odsekl Dag a pripravil sa na súboj. Rytíř udělal totéž a s vytaseným mečem šel k drakovi stále bližšie a bližšie. Už boli skoro v sebe, keď princezna zakřičela tak hlasitě, že sa roztříštilo všechno sklo ve věži a Dag i rytíř úplně ztuhli. Toník a princezna si stúpli medzi Daga a rytíře.  

"Čo to vyvádíte?" zeptal sa Toník.  

"On je drak, ja som rytíř. Musíme spolu bojovať," odpovedal rytíř. 

"Proč?" nechápal Toník. 

"Čo prečo? Já jsem drak a on je rytíř, takže spolu musíme bojovat," vysvetlil Dag.  

"Tak to prostě je," pronesli Dag a rytíř spoločne, čo im obema prialo docela vtipné.  

"Drahý rytíři," vložila sa do veci princezna, "ako som pochopila, tady poník Toník a drak Dag sa musia čo najrýchlejšie vrátiť do Školy pre poníky." 

"Opravdu?" zeptal sa rytíř. 

"A tobě šel zpěv tak dobre," dodala. 

"Vážne?" presviedčal sa rytíř.  

"Áno!" uisťovala ho princezná.  

"Vážne?" zopakoval.  

"Vidíš támhle tu loužičku?" pokračovala princezna a ukázala na malú kaluž vody. Rytíř si ju išiel prezrieť.  

"To sú moje slzy. Tak moc mě dojala píseň, kterou jsi mi zazpíval." 

"Skutočne?" neveril rytíř. 

"Áno! Skoro sis získal moje srdce, a ak budeš spívat ďalej, mohli by sme sa nakoniec vzít a žít spolu šťastně, dokud nás smrť nerozdelí." 

"Opravdu? To znie báječne," povedal rytíř.  

"Zazpívám ti, ale nejdřív sa musím vypořádat s týmhle drakem." 

"Ne! Nemůžu sa zamilovať do rytíře, který chce bojovat s takým milým drakem, jako je Dag," odporovala princezna.  

Rytíř se podíval na Daga a potom na princeznu. A potom na Toníka a na Daga.  

"Taky si myslíte, že spívám hezky?" zeptal sa jich. 

"Rozhodně!" uistil ho Toník. 

"Ne, zpíváš hrozně," nesouhlasil Dag.  

"Čo jsi to povedal?" vykřikl rytíř a zlostí opäť zrudl.  

Toník rýchlo šťouchl Daga kopýtkom, aby pochopil, o čo ide. Dag si odkašlal.  

"No... sice teraz nezpíváš úplně nejlíp, ale cvičení dělá mistra! Ak si chceš získať princeznino srdce, asi by bolo lepšie, keby sme spolu nebojovali a ty ses mohol sústrediť na spev." 

"Dobře jsi to zachránil, Dagu," zašeptal Toník. 

"Na chvilku sa posadím a zavřu oči. Potřebuju sa zamyslet nad tým, čo je životným cieľom rytíře. Nevím teraz, jestli mám bojovat s drakem, nebo si získat srdce princezny," povzdychl si rytíř, sedící se zavřenýma očima opřený o věž. Princezna sa podívala na Toníka a ten sa otočil na Daga: 

"Myslím, Dagu, že sa vytratíme a potom sa rytířova otázka zodpoví sama."  

A tak odišli a nechali rytíře v klidu premýšľať, zatiaľ čo ho princezna něžně hladila po tváři, aby ho uklidnila. Rytířovi to bolo moc príjemné.

Po všetkých tých starostech s rytíři a princeznami Daga napadlo, že by bolo dobré urobiť si na chvíli prestávku, najíst se, odpočinout si, pak si dať svačinku, možno nejaký moučník a zase si zdřímnout. Na to ale nebol čas. Toník totiž zkontroloval cezýpací hodiny a zistil, že čas zbývalo pramálo, zatiaľ čo oni pred sebou poriadne mali pěkný kus cesty. Toník sa chtěl o svoje obavy podělit s Dagem, ale prehlušilo ho hlasité chrápání.  

"To je čaroděj!" vykřikl Toník a dal si kopýtko cez pusu, lebo mu došlo, že mal radšej šeptat.  

"Hodně spí, protože všechno už niekoľkokrát dělal," zašeptal Toník.  

"Nemáme čas na to, aby sme si s ním popovídali. Najlepší by bol projít okolo neho po špičkách, Dagu. Dovedeš to?"  

Dag prikývol, pretože nechtěl zklamat svého kamaráda a taky nechtěl, aby to vypadalo, že niečo neumí. A tak našlapovali po špičkách.  

Až na to... že draci po špičkách chodia neumí. Takže miesto toho Dag pokaždé zvedl svoju ťažkou dračí tlapu hodne vysoko, ale tá potom vždy s veľkým rachotom dopadla na zem. A to samé sa opakovalo aj s druhou tlapou. Tak to pokračovalo poriadne dokola, dokud sa čarodej neprobudil. 

"Kto to tady okolo mě dupe a budí mě ze spánku?" zabručel a nasadil si okuliare, aby sa podieľal, kto ho vyrušil.  

"Toníku? ty ses vrátil? A koho to s sebou vedieš? Draka? Ještě nikdy... Draka som nevidel už asi 200 rokov. Ty jsi ale ukázkový exemplár. Skutočne áno." 

"Děkuju ti. A ty máš moc pěkný plnovous," opäť pochvaloval Dag a predstavil sa: "Já jsem Dag."  

"Řehoř," opáčil čaroděj.  

"Rád tě zase vidím, Řehoři, ale máme teraz trochu naspěch a potrebovali by sme pokračovat v cestě," povedal Toník a ukázal na svoje presýpací hodiny. 

"No istě, každý je něčím zaneprázdněn. Tak to už je dávno. Přemýšlel som o tvém nápadu s koníčkem, Toníku. Vydrž..." 

Řehoř zalezl do stanu a začal ho prehledávat. Toník sa otočil na Daga. 

"Musíme jít." 

"Teď to nejde. Chce nám niečo ukázať. Navyše povedal, že som ukázkový exemplár. Slyšal si to? Som zvědavý, čo to bude." 

Toník sa posadil a sklíčeně hleděl na přesýpací hodiny, ve kterých se bez ustání přesýpal písek, když Řehoř vylezl ze stanu se stolním fotbálkem.  

"Fotbálek! Skvelý šport pre skvelého súpera. Čo poviete, Dagu? Nezahrajeme si?" 

"To si píš, že si zahrajeme, kamaráde. Jdeme na to!" 

A tak sa Dag a Řehoř pustili do hraníc fotbálku. Hráli tak dlho, že si Toník stihol zdřímnout, učesat se, dať si menší oběd a ako zákusek gumové medvídky a napsat si do deníku o všech svých dobrodružstvích.  

Dag a Řehoř mezitím vedli napínavý zápas. Zničehonic sa Řehoř zasmál.  

"Víš čo, Dagu? Jsi ten nejlepší soupeř, proti kterému jsem kdy hrál. Preto ti svoju kouzelnickou hůlkou prikazuji, abys proti mně hrál po dobu sta let!"  

Mával hůlkou do kruhu. Toníka sa zmocnila panika a Daga tiež. Hrát fotbálek bola zábava, ale sto let je príšerne dlhá doba a Dag by si rád vyskúšal spoustu iných zábavných vecí. Naštěstí mal i Dag kouzelnické dovednosti, a tak vyslal vlastné kouzlo.  

"Prikazuji sám sebe, aby proti tobě NEHRÁL po dobu sta let," pronesl a zamával svojou kouzelnickou hůlkou.  

Projednou Dagovo kouzlo zafungovalo.  

Toníkovi sa ulevilo, pretože to znamenalo, že jeho kamarád nebude musieť ďalších sto rokov hrať fotbálek. Ale rozesmutnělo ho, keď videl, ako bol Řehoř smutný. Miloval fotbálek a teraz neměl nikoho, proti komu by mohol hrať. Toník sa zamyslel tak hlboko, až ho z toho zabolela hlava, a potom na to prišiel. 

"Řehoři! Dostal som nápad. Nemohl by sis vykouzliť vlastného protivníka? Šel by mu fotbálek, bol by s ním legrace, bol by chytrý, a keď by ste zrovna nehráli, mohol by ti upéct dort alebo urobiť palacinky." 

"Jsi génius!" vykřikl Dag s takovým nadšením, že mu z tlamy vyšlehly plameny a vznesly sa k obloze. Řehoř se podíval na Toníka. Nechápal, ako môže byť taký malý poník tak múdry. Bol to výborný nápad. Řehoř si vykouzlil súpera, ktorý uměl všechno, co vyjmenoval Toník, a k tomu ešte spoustu ďalšieho, a Toníka s Dagem nechal pokračovat v cestě do Školy pro poníky.  

Toník a Dag stáli na poušti, ktorá sa pred nimi rozprostierala v jemných odstínoch žlté a hnědé.  

Toník ukázal na pirátskej lodi v dáli. 

"Poznáváš ju, Dagu?"  

"Ne, ešte nikdy som ju nevidel, Toníku. Čo sa deje uprostred poušte? Neměla by brázdit sedem moří s větrem v zádech a děly napěchovanými střelným prachem?"  

Toník bol zmätený. Neshodil sem tu loď náhodou Dag? Vždyť to říkala Strašlivá Sára.  

Toník zaklepal na trup lode.  

"Sáro? To som ja, poník Toník! Mohla by si vyliezť?" 

Zevnitř lodi sa ozvala Sára. 

"Toníku! Ty si žiješ? Tak ráda ťa zase počujem. Prežil jsi setkání s tím nejděsivějším drakem na světě, který nevinným pirátům bere lodě a shazuje je do pouště, takže nikam nemůžou vyplout."  

Ale keď Sára vyšla na palubu, jej dobrá nálada bola tatam, akomile zistila, že vedľa Toníka stojí Dag. 

"Ahoj, Sáro." 

"Ahoj, Toníku." 

"Víš, kto to vedle mňa stojí?" 

Sára neodpovedala. 

"Tak já ti to řeknu, Sáro. Je to drak Dag." 

"Zdravíčko, Sáro. Já som Dag. Koukám, že ses dostala do pěkné šlamastyky," poznamenal Dag.  

Sára stále mlčala. Povzdychla si a potom prikývla.  

"Sáro," spustil Toník, "povedal by som, že sa s Dagom vidíš prvýkrát, že jo?" 

Sára pomalu pricupitala.  

"Takže keď jsi mi povedal, že ti Dag odnesl loď a zhodil ju do pouště, nebola to pravda?" 

Dag bol v údivu.  

"To od teba nie je hezké, Sáro! Lidi jako ty dělají drakům špatnou pověst." 

"Ja vím," zamumlala Sára.  

"Takže čo řekneš, Sáro?" pokračoval Toník. 

"Promiň, Dagu." 

"Musíš dostať za vyučenou! Omluva nestačí!" rozzlobil sa Dag a začal chrliť plamene vysoko do vzduchu. 

"Ale stačí," uklidňoval ho Toník, "vždyť sa omluvila hezky, nemyslíš?" 

Dag sa zamyslel.  

"Dobrá teda. Omluva sa prijíma. Ale už to nikdy nedělej." 

Sára súhlasne prikývla a Toník a Dag sa vydali ďalej. Dagovi sa ale vo vzteku dělaly u tlamy bublinky a z nosu mu šel dým. Jednu vec Dag nemohol vystát - lháře. Toník sa ohlédl zpátky za Sárou a potom sa podíval na Daga. Otočil sa a vrátil sa, aby sa Sáry zeptal, ako sa teda jej loď ocitla v poušti.  

"Držela som mapu k pokladu obráceně a špatně som zabočila. A najednou koukám: som v poušti a nemůžu sa odsud dostať. To je pre piráta veľká ostuda, a preto som si vymyslela tu historku o Dagovi. I keď to nebola pravda. Bylo to odo mňa hloupé a moc, moc sa omlouvám." 

Toník sa ohlédl na Daga a potom spátky na Sáru. I keď Toník nič neřekl, Dag pochopil, čo má urobiť. Toník sa posadil k Sáře na palubu. Než sa stihla zeptat, co se děje, loď se dala do pohybu! Dag ju posúval čumákom! Netrvalo dlho a Sára bola opäť na moři a mohla vyplout za novými dobrodružstvími. Ještě predtím ale objala Toníka a vděčne pokynula Dagovi.  

"Vďaka, Dagu, bolo od tebe hezké, že jsi Sáře pomohl," pochválil ho Toník, ale Dag ho už moc nevnímal. Ukazoval do dáli.  

"Koukej! Támhle je kovboj. Nepopovídáme si s ním?" 

Toník rázne zavrtěl hlavou.  

"Na to nemáme čas. Rád o sebe poviem a bolo by to na dlho. Musíme ísť ďalej!" 

A tak šli ďalej.

Toník a Dag sa predierali hustým pralesom. Hemžil sa rôznými lezoucími potvůrkami, šváby, ve větvích poskakovali opice a po zemi sa pohybovali tygři a jiná divoká zvířata. To sa Dagovi vôbec nelíbilo. Nevadilo mu ani tolik vlhkosti, ani tygři, ale spíš to, že by sa v tej divočine mohli ukrývať hadi! Ti boli totiž to jediné, čo sa Dag bál.  

A tak keď sa pred nimi otvorila mýtinka, na ktorej seděl muž s košíkem a zavřenýma očima, začal sa Toník o svojho dobrého prítele veľmi strachovať.  

"Dál vás nepustím. Tady v košíku je ten najjedovatejší had na svete, a jeli sa k nemu o jediný krok priblížíte, vyleze a sežere vás," oznámil muž, aniž by pri tom bol len o milimetr otvorel oči. 

"Tak jo, Toníku, zmizme odsud. Ještě se můžeme vrátit, najít Sáru a odplout někam daleko," zašeptal Dag, celý bledý.  

Toník ešte nikdy neviděl Daga takhle vyděšeného, ale taky věděl, že pralesem vedla ta najrychlejší cesta do Školy pro poníky. 

"Vážne musíme ísť ďalej. Ten had prece nemôže byť tak zákerný." 

"To by ses divil!" Povedal muž. 

"Určitě se tudy musí dať nějak projít," naléhal Toník. Muž prvýkrát otvoril oko a ukázal na Toníka svoju dlhú píšťalu. 

"Ty sa chceš utkat v tanci s dlhým, plazivým hadem - rozumím tomu dobre? Nebo snad chce tvůj dračí přítel omrknout hadovy rytmické taneční pohyby?"  

Toník sa otočil na Daga, ktorý dôrazně zavrtěl hlavou. Toník pokrčil ramená. 

"Já se s hadem v tanci klidně utkám. Dag bude hrať na ukulele a ty môžeš hrať na svoju flétnu." 

Muž sa pohrdavě zasmál a dvakrát zaklepal na víko košíku. Vynořila sa z neho hlava obrovského hada.  

"Budete tancovať na štyri kolesá v rýchlom tempe. Jsi pripraven, poníku?" uchechtl sa muž.  

A tak sa začalo hrať a tancovať. Had bol sice naozaj odporný, ale hýbat sa uměl! To ale uměl aj Toník.  

Taneční bitva postupovala ďalej, ale prestože sa had kroutil, ako najlépe dovedl, keď priišlo štvrť, záverečné kolo, bol vo vedení Toník. Had bol unavený, pretože ešte nikdy tak dlho tančit nemusel - všetci sa ho vždycky báli a radšej utekli, než aby sa s ním odvážili súperiť. Natáhl sa na zem ako široký tak dlhý a nehnutě ležel. A potom začal chrápat hadím chrápáním. Toník a Dag vyhráli taneční súboj! Muž ukázal prstom a povedal: 

"Tak to vyzerá, že vás budu musieť pustiť." 

Toník sa hrde otočil na Daga a spustil: 

"Vyhráli sme! Nakoniec nebolo čeho sa báť, viď, Dagu? Dagu? Kdepak jsi?" 

Dag bol fuč. Had bol tak odporný, že vzal Dag nohy na ramena.  

Toník Daga hľadal snáď úplne všade. Najdřív išiel tam, potom zase sem. Hledal ho na zemi i v korunách stromov - prostě všude, kam by sa drak mohol schovať. Ale Dag nikde nie je. Ako by sa vypařil. Toník sa div nerozplakal. Neměl dopustit, aby Dag viděl toho hada. Měli jít jinou trasou, jak jeho nejlepší přítel navrhoval. A teraz o ňom premýšľal. 

Sotva zvedal kopýtka. Prales postupně riadl, až Toník došiel k veľkému obchodu. Vstúpil dovnútra.  

"Sbohem, sbohem," řekla pani za pokladnou.  

"Dobrý deň! Ja som Toník a sháním niečo, čo by mi pomohlo rýchlo nájsť svoju kamarádu Daga. Možná je kolo. Nebo závodní auto. Ideálne letadlo. Mohla by ste mi poradiť?" 

"Je to na tobě," odvetila pani prodavačka. Toník sa poškrábal na hlave. Čekal, že to bude ťažšie.  

"Nemáte náhodou letadlo, čo by ste si mohli kúpiť?" 

"Ne," prikývla paní horlivě a hrdě na pult položila pórek.  

Toníkovi docházela trpělivost. Nechtěl žádný pórek, chtěl letadlo!  

"Ne, ja by som potreboval letadlo. L-E-T-A-D-L-O," hláskoval zřetelně Toník. Paní za pokladnou lenom vesele ukázala na pórek. Toník si povzdychol. Paní prodavačka zjevně mluvila nejakým zvláštním jazykom, ktorý zněl ako ten, ktorým mluvil Toník, ale všetko sa menovalo nejako inak.  

"Dobrá... máte rýč?" 

Paní prehľadela poličky za sebou a položila na pult elektrický kartáč.  

"A čo žvýkačky?" 

Prodavačka energicky prikývla a podala Toníkovi šroubovák. 

"Kouzelnickou hůlkou?" 

Přinesla kvetináč.  

A tak to pokračovalo snáď celú večnosť. Toník si celý vyčerpaný povzdychl. I paní za pokladnou vypadala docela unaveně. Toník si povedal, že to zkusí ešte raz, inak že to vzdá a pôjde Daga hľadat pešky. Zamyslel som sa nad tým.  

"Máte... kapustu?" 

Paní prodavačka zakývala hlavou - čo by mohlo znamenať čokoli - a zašmátrala pod pultom. Nakoniec vytiahla velkou krabici s letadlom! 

"Hurá!" vykřikl Toník, načež rýchlo zaplatil dortem, ktorý mal v batůžku a ktorému paní říkala klobouk. Ale na tom rovnako nezáležalo.  

Keď vyšel z obchodu, okamžite krabici otvoril. Ale ne, ona je to stavebnice! Pochyboval, že letadlo dokáže zostaviť. Krabice bola veľká a návod bol strašne dlhý. Toník jím začal listovať a všiml si, že na začiatku bola spousta zvláštnych všelijakých varovaní o tom, čo všetko by sa mohlo pri pilotovaní letadla ukázať. A bolo toho naozaj veľa. Na spoustě stran se tiež psalo o tom, že za žádné z těch věcí, které se pri pilotování letadla můžou pokazit, výrobce nenese žádnou odpovědnost.  

A na poslednej strane boli tri obrázky. Na každom z nich bola vyobrazená jedna časť letadla. A keď sa tie časti poskladaly dohromady, bolo letadlo pripravené ke vzletu. Toníkovi to pribudlo trochu zvláštne. Ale urobil, čo stálo v návode, a letadlo bolo horúce. 

Toník vie, že vesmír je obrovský. Dag bol ale hodně velký drak, a tak Toník doufal, že je tam někde nahoře poletuje, podaří sa mu ho rýchlo nájsť. Zavřel oči a doufal, že sa svojim kamarádem zase brzy setká. Potom letadlo nastartoval. To zabafalo a zaburácelo, ako nabíralo stále väčšiu rýchlosť, až sa vzneslo. Toník mal namířeno rovnou do vesmíru. Neměl v pláne se vrátit dřív, než najde svého nejlepšího kamaráda.

Toník stúpal výš a výš. Bylo to nádherné. Všude okolo neho boli všelijaké plány a hviezdy a mláky. Ale po Dagovi nebolo ani stopy. Netrvalo dlho a Toník si pomyslel, že asi nebol dobrý nápad letieť rovnou do vesmíru, pretože mu Dag povedal, že lieta, len keď je to nevyhnutne nutné. Čo keď poriadne ešte behal po pralese a bol stratený? 

Zrovna keď Toníka prepadli pochyby, začalo letadlo vydávať veľmi znepokojivý zvuk. Blížil sa k akejsi pestrobarevnej planéte, a tak sa rozhodol na ni pristát. Měl velké štěstí, protože jenom vteřiny po přistání se letadlo porouchalo a jeho motor vystřelil do vesmíru a se zábleskem zmizel. Toník netušil, čo si počne. Ako sa teraz mal dostať spátky za Dagem do Kouzelné země nad mraky? Rozhliadol sa okolo dokola. 

"Haló? Je tu niekto niekto?" 

"Áno, som tu ja," ozval sa hlas.  

"Kto je to? A kde jsi?" 

K Toníkovi sa snesl krásny jednorožec. Kolem neho tančil nespočet zlatých trpaslíkov.  

"Pomohl bys mi prosím, jednorožče?" 

"Možná, že áno. Ale musíš ma oslovovať menom. Som Umberto. Úžasný Umberto." 

"Dobrá, Umberto, ja som poník Toník a hľadám svojho kamaráta Daga. Proletěl jsem snad celý vesmír, ale nikde ho nemůžu nájsť a teď si nevím rady. Pomohlo by mi to?" 

Jednorožec ho skoro nevnímal, pretože sa zrovna zhlížel v zrcadle.  

"Čo hovoríš na môj hríb? Nie je prekrásna? Začal som používať nový šampón." 

"Je nádherná. Ale mluvili sme o Dagovi." 

"Moment, vydrž chvilku." 

Jednorožec Umberto zalezol do svojej stany a začal v nej niečo hľadať. Keď sa vrátil, mal u seba ďalekohľad. 

"Dalekohľad! To je geniálne! Môžu sa s ním podívat po Dagovi," zaľahol Toník vesele.  

"Máš pravdu, som geniálny. A navyše som veľmi pohľadný, nemyslíš?" zeptal sa Umberto.  

"Rozhodně," priťukol Toník, keď sa rozlížel ďalekohľadom. Viděl lesy, louky, pouště, hory i ledovce. Ale po Dagovi ako by sa slehla zem. Ale počkat... ano... támhle je! 

Toník našiel Daga. Seděl v lese, hrál na ukulele a vypadal hodně smutně. Toník Umberta na znamení díků poriadně objal, ale potom zosmutněl. Neměl za Dagem jak doletět, protože sa mu rozbilo letadlo.  

"Moment," povedal Umberto, pohodil hrivou a šiel do stajne.  

"Koukej! Som pohľadný génius, a navyše mám raketu. Keď si ju priděláš k letadlu, dopraví ťa domov." 

"Raketa? Nie je to... nebezpečné? Jsi si istý, že budeš fungovat?" zeptal se opatrně Toník.  

"Nezbýva než to vyzkoušať," rozhodol Umberto.  

Toník prikývol a vrazil do letadla. Nezbývalo než Umbertov plán vyzkoušať. Jestli sa Toník chtěl vrátit zpátky za Dagem, musel byt odvážný. Umberto diaľkovým ovládačem odpálil raketu, ktorá Toníka bleskurýchle vyniesla do vesmíru a zaburácela pri tom tak hlasito, že to muselo byť slyšet možno vo všetkých galaxiách.

Toník sa rýchlo blížil do Kouzelné krajiny nad mraky. Čím bližšie bol, tým rýchlejšie letel a tým žhavější bolo jeho letadlo. Rozžhavilo sa natolik, že mu vzplála křídla. Toník navyše zistil, že prestala fungovať brzda.  

"BACHAAA, DAGUUUU!" zakřičel. Dag ani nestačil zareagovať.  

Hořící letadlo sa zřítilo priamo na strom, pod ktorým Dag sedel. Strom sa vznítil a Toník padol z jednej vetvy na druhú. Keď konečne dopadl na zem, hořely všetky stromy okolo! Dag sa tak vylekal, že začal na všetky strany chrliť oheň. 

"Dagu! Dagu! To som ja! Toník!" 

"Toníku? Môj starý priateľ? Jsi to naozaj ty?" 

Obaja kamarádi sa akosepatří přátelsky objali. Vrelým, dlhým objektom.  

"Potkal som prodavačku, čo všetko popletla a vôbec sa s ňou nedalo baviť. A potom som ťa letěl hľadat do vesmíru! Potom som potkal jednorožce s ďalekohľadom a raketou a potom som tě našel a potom... Čo sa stalo s tebou?" vychrlil sa zebe Toník a zalapal po dechu.  

Dag pokrčil ramená. 

"No, prostě jsem musel..." 

"Jít na malou?" 

"Jo. A keď som sa vrátil, bol jsi pryč." 
"A toho odporného, dlhého hada ses ani trochu nebál, viď?" 

"Ani náhodou!" prehlásil Dag s vážnou tvárou.  

Toník sa usmial.  

"Čo jsi to hrál na ukulele?" 

"Nic... to bola len jedna..." 

"Vypadal jsi docela smutně, když jsi zpíval. Nemusíš to znovu spievať. Ale napríklad by som mohol povedať text." 

Dag sklopil zrak a rýchlo zarecitoval: 

"Toníku, ach, Toníku, nejdražší môj príteli, keď tě nemám nablízku, srdce mé se rozbolí."  

Toník položil kopýtko Dagovi na tlapu a stisol ju. Ani jeden nič neříkal. Pak nastalo zvláštne ticho. To narušil príjazd koňského povozu. Seděla v nem parta cirkusákov. Keď zahlédli Toníka a Daga, zastavili, najspíš pretože ešte nikdy neviděli draka spolu s poníkem.  

"Nechtěli by ste s námi na stredověký jarmark?" zeptal sa vedúci súboru. Toník a Dag veděli, že majú naspěch, ale shodli sa, že si potrebujú zlepšiť náladu, a tak naskočili do kočáru a jeli na stredověké tržiště do kráľovstva, ktorého král nosil krásný plášť a ešte hezčí korunu.  

Vyzkoušali si lukostrelbu a moc sa to bavilo. Potom Dag zápasil s najsilnejšími ľuďmi v kráľovstve a než sa nadál, vyhrál v rytířském klání a tiež v boji s mečem. Byl ve všem dokonce tak dobrý, že ho král menoval svojim osobním panošem.  

Toníka vlastně docela dojalo, když viděl Daga, jak na slavnostním vyhlášení vítězů sedí vedle krále se svým vlastním pláštěm, erbem a mečem.  

Pak sa podieľal na presýpacích hodinách. Času bolo málo, ačkoli mu to bolo ľúto, musel pokračovať v ceste. Chtěl přece, aby mohli i ostatní poníci zažít dobrodružství jako to, na které se vydal on.  

Toník bol zase sám. Bylo mu ľúto, že musel opustiť Daga, ale chápal, že sa mu podarilo byť královým věrným panošem. Žiadnemu drakovi sa to ešte nikdy predtím nepodařilo a Dag bol na to patřičně hrdý.  

Toník bol medzitým vo veľkom spěchu. Musel sa vrátit domů do Školy pro poníky, aby mohol kamarádům vyprávět o svých dobrodružstvích. Už je to lenom kousek, pomyslel si, keď išiel lesom, ktorý roste vedľa školy. Pravda, je to rozľahlý les, ale v presýpacích hodinách ešte nejaký piesok zbýval. To stihnu, uisťoval sa Toník, keď procházel obzvlášť hustou časťou lesa plnou smrkov.  

Vtom ucítil tu najkrajšiu vôňu, čo poznal. Vůni malinového koláče sa skořicí, která mu pripomněla, jak moc koláče miluje, a tiež to, že je hladový. A tak sa vydal smerom, odkud tá krásna vôňa prichádzala.  

Přišel ke stavení, které vypadalo jako obrovský koláč! Páni!  

"Nic úžasnejšieho som snáď ešte nevidel," pomyslel si Toník a zazvonil. Keď sa otvorely dvere, Toník sa trochu vydesil. Stál pred ním veľký, škaredý troll s ostrými zubami a z úst mu kvapaly sliny. 

"Zdravíčko! Len pojď ďalej, urob si pohodlí. Určitě by sis rád dal můj výborný koláč. Mám tu VŠECHNO, o čem jsi kedy snil. Pojď dál, honem!" zasmál sa troll tak pronikavo, až Toníka zamrazilo.  

Bol vystrašený. Toník sa mal za veľmi odvážneho poníka a nebál sa ani draků, ani upírů, ani čarodějnic... no, čarodějnic možno trochu jo... Ale trollové! Ti boli aj na ňom trochu silné kafe. Toník o krok poodstúpil a potom sa rozbehl, ako to najrychlejšie dovedl, a bežel pryč od zlého trolla. Ako tak bežel, dal sa do breku. Byl vyděšený a osamělý a chtěl už být doma, chyběl mu Dag a někdo, s kým by si mohol popovídat, někdo, komu by mohol povědět o tom, jaký má strach, kdo by ho přivedl na jiné myšlenky. Ale teraz bol sám a najspíš sa stratil. Hlavne potreboval utéct tomu trollovi. A tak zavřel oči a bežel dál a dál a dál, když vtom vrazil do něčeho velikého, až z toho upadl. 

"Může to být ještě horší?" pomyslel si Toník a otvorel oči, aby sa podieľal, do čeho narazil. 

"Toníku! Tady jsi, kamaráde," vykřikl Dag a objal Toníka tak, ako to najlepší přátelé dělají.  

"Ale ne, ty jsi plakal. Copak sa ti tak rozesmutnilo?" 

"Troll. Strašně sa trollovi bojím, Dagu, a tenhle bol strašlivě děsivý. A som si istý, že ma chtěl sežrat A nalákal mě na něco, co se nedá odmítnout: na dorty! A koláče!" 

Dag vypadal zamyšlený. Toník si všiml, ako sa Dagovi deje u čumáku pěna a vychází z neho kouř. 

"To je ale odporný troll! Ako sa opovažuje lenom pomyslet na to, že by ťa snedl? To je ale drzosť! Vždyť ty jsi milý a hodný, priateľský poník, a navyše jsi veľmi múdry. Že by sa ti snažil nalákať na dorty a koláče? Toho bude litovať. Pojď sa mnou!" 

Dag zvedl Toníka do náruče, odkráčel s ním a požadoval, aby mu ukázal cestu. Toník ale protestoval.  

"Je strašne zlý, Dagu." 

"To je mi jasné. Takoví trolovia sú. Sú životu nebezpečné! Tady Dag má ale v rukávu pár dračích trikov. Však uvidíš." 

Toník Dagovi neochotne ukázal cestu a za chvíľu už zase zvonili trollovi u dverí. Troll otvorel se stejným chlípným úsměvem a v rukou držel ještě chutnější koláč než předtím. S jahodami! 

"Drak? Delikatesa! Chci povedať: dobrá nebesa!" ušklíbl sa troll.  

"Pojďte ďalej, oba! Mám dosť veľkou pec... Chci říct... binec... mám tu trochu binec. Doufám, že máte hlad, pretože ja rozhodně jo!"  

"Ne tak rýchlo, pane," prisvedčil ho Dag, "vím, o čo ti ide. Hned jak vejdeme dovnitř, šoupneš nás do pece. Ne vďaka, to nechceme. Nanešťastie pre teba vím o trollech úplně všechno - a umím i čarovat! Sleduj!" 

Dag pronesl kouzlo. Toník ani trol netušili, čo drak zamýšlí, ale akomile Dag mávl svojou kouzelnickou hůlkou, mal na hlavě trol vkusný zelený plstěný klobouk s velkým oranžovým pérem.  

"Hmm. Vďaka, draku, pěkný klobouk," zasmál sa troll a z koutků úst mu ukáply sliny. Toník urobil tri kroky spátky.  

Dag znovu zamával svojou hůlkou. Ani tentokrát nikdo netušil, čo sa chystá vykouzliť. Nakonec bol trol obdařen žlutou hedvábnou kravatou, chrániči na kolena a hokejkou. Vďaka tomu všemu vypadal troll ako stále väčší fešák, ale neuhasilo to jeho hlad - poriadne lačnýma očima pokukoval po Toníkovi.  

Pri pátém pokusu ale troll dostal niečo výjimečného. Něco, čo ho zahřálo a vďaka čemu sa začal cítit príjemně.  

Dag trollovi vykouzlil teplé vlnené ponožky, ktoré zahalily jeho veľké nohy. 

"Čo sa s ním deje?!" zašeptal Toník.  

"Víš, prečo sú trollové vždycky tak zlí? Pretože im je strašná zima na nohy. Pořiď im dostatočne veľké hrejivé ponožky a sú z nich beránci."  

Troll zdvihl hlavu a Toníkovi prihovoril, že sa snáď každú chvíľu rozpláče radosťou. 

"Nechtěli by ste si ako poděkování dať vynikající jahodový koláč?" ponúkol troll.  

"Promiň, trolle, nemáme moc času. Ale je to od tebe moc milé," odvetil Toník - aniž by mal z trolla strach.  

A tak obaja priatelia pokračovali ďalej. Po chvíli sa Toník zeptal: 

"Dagu? Neměl jsi zostat u krále jako jeho věrný panoš? A robiť spoustu báječných vecí?" 

"Nie... áno, mal som. Ale potom mi to omrzelo." 

"Ako to?"  

"Chyběl mi můj milý kamarád poník." 

"Ja? Vážne som ti chýbal?"  

"Jasne že áno. Jsi ten najlepší kamarád, ako by si mohol prísť. A doufám, že už sa nebojíš trollov." 

Toník sa usmál a jeho srdce naplnil hrejivý pocit. Ne preto, že ho Dag naučil, ako si poradiť s trollom, a pomohl mu tak prekonať jeho najväčší strach, ale preto, že si moc vážil toho, že sa o neho niekedy stará tak ako Dag. Už sa tešil, až sa všetkým poníkom pochlubí, že jeho najlepší kamarád je drak. 

Les stále houstl a Toník najednou ztichol, čo sa zvyčajne nestávalo. Dag mu zkusil povedať pár vtipov, predvedl pár kouzelnických trikov, ale Toník ho nevnímal a lenom hľaděl pred seba a mžoural do lesa.  

"Toníku? Čo sa deje? Jsi nejak potichu. Stalo sa niečo?" 

"Pššš... Koukej, stromy sú čím ďalej zubatější a mlha houstne. Myslí si, že som ju podvedl, takže musíme mať oči na stopkách." 

"Che-che-che-che!" ozvalo sa medzi stromami. Toník sa skrčil a rozhliadol sa okolo dokola, kdežto Dag dělal to, čo mu tváří v tvář nebezpečí šlo ze všeho najlíp. Vypjal hruď, zvedl ocas a začal z tlamy vypúšťať plamene. 

"Dagu! Musíš ma chrániť. Jde si pre mňa..." 

Toníka pribudla hlasitá rána. Do stromu opodál udrel blesk. To ho tak vydesilo, že zavrel oči. Keď je zase otvorel, seděl na nafukovacím kruhu uprostred rieky. 

"Pápá, poníku! Vďaka, žes mi privedl draka. Je ho pěkný kus!" zachechtala sa čarodejka, zatiaľ čo stála na brehu a mávala Toníkovi. Dag bol pryč. Ta čarodějka ho určite unesla! A Toník teraz plul po řece, která ho unášela dál a dál od Daga a od Školy pro poníky. Musel niečo vymyslieť. Jenže čo je to? Rozepnul batůžek a dôkladně ho prehledal. Bola v ňom spousta vecí, se kterými bola zábava si hrať, ale nič, čo by mu teraz pomohlo. Ale počkat... Toník vyhrabal Dagovo ukulele. Věděl, jak moc má Dag svoje ukulele rád, ale nezbývalo mu než nástroj použiť ako pádlo, aby sa dostal zpátky na breh.  

Proti prúdu sa mu pádlovalo ťažce, ešte k tomu keď mal miesto pádla ukulele, ale opřel sa do toho a myslel na svoju kamarádu, zajatého čarodejkou. Tohle si musela odpykat! 

Toník konečne doplul na breh a vydal sa po špičkách smerom k víricí mlze, z ktorej sa ozýval čarodejčin skrehotavý hlas. Akomile tam došiel, zahlédl Daga, ako sedí v kleci. Čarodějka vařila jakousi odporně páchnoucí polévku. Toník neměl času nazbyt, neboť si nebol istý, že Dag tiež neskončí v hrnci. 

Ako ho ale mal zachrániť? Čarodějka znala spoustu kouzel a Toník bol pouhý poník. Pak ale dostal nápad. Čo keď použil nafukovací kruh? Čo najtišeji sa priplichtil za čarodejkou. Rychle sa podíval na Daga a dal mu znamení, že si ho vôbec nemá všímať. Dag to hneď pochopil a začal si pískat, tak ako sa to deje, keď sa okolo neděje nič podezřelého.  

Čarodejka zvedla hlavu zpoza hrnce. 

"Mňam, vývar z dračího ocasu... jaká dobrota!" zasmála sa a vytiahla obrovské nôžky. Než je však stačila použiť, niečo sa stalo. Toník vyskočil a nasunul na ni plavecký kruh, aby nemohla hýbať rukama a upustila svoju kouzelnickú hůlku. Čarodějka sa najprv zatvářila prekvapeně a potom na malého poníka rozzlobeně vykřikla, keď si uvedomila, že je v plaveckom kruhu uvedomená a že stratila svoju kouzelnú moc.  

Toník našel kľúč od klece a rýchlo z nej Daga pustil von. Na čarodejky je potřeba si dávat pozor, a tak ju Toník pre istotu strčil do klece, ktorú potom zamkl. Bylo mu jasné, že sa časom kruh vyfoukne a čarodějka bude zase volná. Takže bolo dobre, že ešte k tomu bola zamčená v kleci a musela sa nejak dostať von - tou dobou by už ale Toník a Dag boli titam.  

Pokračovali po dobre známych lesných cestách. Dag bol rád, že je zase na slobode a že neprišiel o svoj ocas. Taky na ňom urobilo veľký dojem, ako bol Toník silný a štátny. A keď mu Toník povedal, že je jeho milované ukulele celé mokré, vôbec sa nezlomil.  

"To nič, kamaráde. Necháme ho uschnúť na slúžku a bude zase ako zo škatulky." A presne to urobili. Pověsili ukulele na Toníkův batůžek, takže ho pri chůzi ovíval vítr a sušilo slunce.

Keď ukulele oschlo, Dag to oslávil pesničkou o všetkých tých dobrodružstvách, ktoré zatím zažili. Toník vyndal z batôžku popcorn a skúšal sa jím trefovať Dagovi do tlamy, zatiaľ čo šel vedle neho a spieval. Ale ako tak kráčeli a bavili sa, najednou zasiahli medzi stromy hlasité dunění. 

"Čo to bolo, Toníku?" 

"To bude upír. Má poriad hrozný hlad a strašne mu kručí v bruchu." 

"Upír? Čo to je?" 

"Sú to také plaché bytosti, čo nosia hedvábné oblečenie a sú hodne tiché." 

"Aha. A prečo si prostě nenajde niečo k jedlu, keď má taký hlad?" 

"Dobrá otázka, Dagu. Upíři nemůžou len tak vyliezt von. To máš tak..." 

Toník sa chystal Dagovi vysvetliť, ako to s upíry je, ale Dag, ktorý miloval jedlo nade všetko, sa vrhol za upírom: 

"Vždyť je to taková škoda, keď má niekto taký hlad ako ten upír. Musíme mu pomôcť!" 

Toník sa rozbehol za ním, ale Dag bol moc rýchly. Keď Toník dobehl na mýtinu pred jeskyňou, Dag už tam bol a nakukoval dovnútra. 

"Haló? Upíre? Jsi tam?" 

"Áno," zašeptal upír, "som tady a mám strašlivý hlad."  

"Neboj, to napravíme," uistil ho Dag.  

"Ale... vôbec ťa nevidím. Měli by sme tu tvoju temnú jeskyňu trochu presvetliť. Bez ohně se nedá vařit a je opravdu otravné, když není vidět na krok. Jenom si vyndám kouzelnickou hůlku a potom..."  

Toník sa vrhol k Dagovi, aby ho zastavil, ale než stačil čokoli povedať, zamával Dag kouzelnickou hůlkou. Tentokrát sa Dag svojim kouzlom trefil napoprvé. Najednou sa v jeskyni objavili reflektory, lampičky, ozdobné žárovičky, a dokonca aj lustre. Dag nezapomněl ani na pohodlné kreslo a jídelní stôl sa židlemi, u ktorého by sa snáď mohli konat slavnostní večeře. Dag bol se svojim výtvorem spokojený, ale upír jako by se vypařil.  

"Upíre? Upíííííree? Kdepak jsi?" 

"Ehm... tady," odpovedal. Dag sa otočil. Ve stínu starého dubu len stěží rozoznal štíhlou postavu oblečenou do čierneho a červeného hedvábí.  

"Proč stojíš tam? Proč se neposadíš do svého nového křesla a třeba si neotevřeš knížku?" 

"Nemôžu na svetlo," zašeptal upír. Pak mu žaludek zakrútil tak hlasito, že sa Dag polekal.  

"Aha, to som nevedel, to jsi mal povedať. Niejak to vyřešíme. Ale nejdřív ťa musíme zbaviť toho kručení v břiše. Čo by si dal? Umím urobiť skoro čokoľvek!" 

"Párek v rohlíku," požiadal upír.  

"Neměl jsem ho, ani nepamatuju. A taky bábovku, medovník a čokoládové muffiny. A limonádu. A ešte si dám karamely a trochu cukrové vaty. Snad toho nie je moc."  

Bylo toho moc, ale Daga trápilo svedomie za to, že upíra vyhnal z jeho obydlí. Chtěl to napravit, ale nejdřív musel vykouzlit všechny ty dobroty, o které ho upír požádal.  

Toník sa ho niekoľkokrát pokúsil zastaviť. Věděl však, že jedna z mála vecí, ktoré Dag naozaj nesnáší, je, keď sa mu niekedy plete do vaření. Musel teda trpělivě sledovať, ako sa Dag namáhá s prípravou všetkých tých pokrmov, ktoré si upír objednal. Párky v rohlíku i všetky ostatné chody naservíroval do stínu na prostřený stôl. Obsluhoval upíra veľmi zdvořile a nalil mu štyri rôzne príchutě limonády, aby mal na výber. Keď upír dojedl, odkapávala mu z tesákov červená limonáda a obličej mu zářil úsměvem.  

"Děkuju ti, Dagu. Moc som si na tvých lahůdkách pochutnal. Ještě nikdy jsem neměl tak dobrý párek v rohlíku ani tak výbornou bábovku. Musím si od tebe zobrať recept."  

Toník sa opäť pokúsil prerušit, ale marně, pretože upír a Dag boli zabráni do rozhovoru o jedle, varení a o reštauráciách a Toníkovi nevenovali pozornosť. Ten bol stále zoufalejší a jeho srst, ktorá bola za obvyklých okolností svetle modrá, sa proměnila v tyrkysovú a potom v tmavomodrú.  

Dag mluvil ďalej.  

"Môj drahý upíre, ešte sme neskončili." 
"Opravdu?" 

"Ne, ešte sme neprobrali, čo urobíme s tou tvojou jeskyňou. Zůstane tmavá, ale musíme ju trochu zútulniť."  

Teď už toho mal Toník dosť a vykřikl: 
"NA TO NIE JE ČAS! MUSÍME JÍT!"  

Dag ešte nikdy neviděl Toníka takhle rozzlobeného. Úplne zabudol na všetky svoje plány s osvetlením a výzdobou upírov jeskyne. Miesto toho sa rozbehl za Toníkom, ktorý sa už vydal lesom ďalej. Keď Dag Toníka dohnal, zeptal sa ho, či mu bolo upíra ľúto. Toník ale neměl čas na to mu odpovedať. Jestli sa mali do Školy pre poníky dostať dřív, než bude pozdě, museli si pospíšit.

Toník a Dag dorazili k mostu v lese a Toník sa okamžite ujal velenia. 

"Dagu? Tady sa o to postarám ja. Most streží nindža. Na niečo sa zeptá a ja vím, ako odpovedať. Musíme to vyřídit rýchlo, už nám nezabýva moc času!" 

Dagovi to celé pripadalo náramne napínavé. Stihnú to? Ako tak premýšľal, zničehonic sa pred nimi objavil malý nindža a ukázal mečem na Daga.  

"Toník už na mou otázku odpovedal, takže teraz je řada na tobě, draku. Abych vás pustil cez most, budete musieť zodpovedať otázku!" 

"Áno, dobre. Tak ja to zkusím," prikývol Dag.  

Nindža sa zhluboka nadechl, prihovoril sa oči a zeptal sa: 

"Ako je... aké je tvoje najobľúbenejšie jedlo?" 

"Hrome, to je vážně ťažká otázka. To je snáď to úplne najťažšie, na čo ses mě mohol zeptat." 

Dag si vlastně nerad vybíral a nechtěl říkat, že je jedna vec lepší než druhá. Zejména ak šlo o jedlo. Kupříkladu si nebol istý, či mu víc chutná jahodový, alebo malinový džem. Borůvkový bol taky dobrý. Stejne tak aj rybízový. A mal radši pizzu, alebo špagety? Taky miloval ústřice a falafel, tzatziki i bramborovou kaši a sendviče sa syrem. Čo mal ale zo všetkého najradšej? Záležalo na tom, ako by mal zrovna náladu.  

Z toho, že musel dať prednosť jednému jedlu pred všetkými ostatnými, úplne znervóznel, a tak priviezol oči a zamyslel sa tak hlboko, ako to len dovedl.  

Ale nepomohlo to. Keď znovu otvorel oči, Toník i nindža vypadali zdrceně. Dag bol tak nervózní, že aniž by chtěl, otvorel tlamu a spálil most! Teď už neměli jak přejít přes řeku.  

To bolo hotové nešťastie, pretože už naozaj nemali moc času. Nindža bol smutný a docela rozzlobený a Toník si sadol ke stromu a vytiahl z batohu cezýpací hodiny. Zbývalo v nich už len niekoľko zrniek písku.  

Toník mal blízko k slzám.  

"Teď už nebudu moct svojim přátelům zabránit v tom, aby navždycky klusali. A nebudu im moct vyprávět o tom, ako úžasný a dobrodružný je svet tady okolo. Přál by si, aby to mohli zažiť ako ja - miesto toho, aby celý deň dokola klusali." 

Dag tomu rozumel. Byl smutný, když viděl, jak je smutný jeho nejlepší přítel. A ešte víc ho mrzelo, že to vlastne bola jeho chyba. Chcel to ale napraviť. Popošel o pár krokov späť a rozhliadol sa okolo školy. Protáhl si nohy, odkašlal si a podielal sa na svojej kamaráde. 

"Toníku? Jestli chceš, môžeš mi vyliezt na hřbet a do Školy pre poníky doletíme. Bude to rýchle a zábavné a rozhodně ne nebezpečné." 

Toník nevěřil vlastním uším. Podíval sa Dagovi do očí. 

"Ale Dagu? Ty prece nesmíš lítat s nikým na hřbetě! Draci to nedělají. Sám jsi to povedal!" 

"Jo, to som říkal. Nikdy som to nezkoušel a nikdy by som to neudělal pre nikoho iného než pre teba, Toníku."  

"Opravdu?" 

"Áno. Jsi přece můj najlepší kamarád. Zachránil jsi mě pred čarodějkou a vzal jsi mě s sebou na to nejlepší možné dobrodružství. Pojď, skoč mi na záda a ja ti slibuju, že sa do Školy pre poníky dostaneme včas."  

Toník vylezl Dagovi na hrebienok. 

"Drž sa pevne, kamaráde," povedal Dag, dlho sa rozbiehal a bežel ke stromu. Než do neho vrazil, vznesl sa do vzduchu a stúpal výš a výš k oblohe. Toník sa pevne držel, zatiaľ čo ho vítr bičoval do tváre.  

Nindža bol medzitým poriadne rozzlobený. "A čo môj most?" kričal.  

"Vraťte sa, vy darebáci!" Ale Toník a Dag už boli pryč. Náhle nindža svýma bystrýma nindžovskýma ušima zaslechl z lesa prasknutie vetve. Vrhl sa za zvukom tak, ako to umí len nindžové - svižne a elegantne.  

"Kto je tam? Vidím ťa! Som nindža! Prede mnou sa neschováš ani mi neoklameš," vykřikl nindža. Zpoza stromu vykoukla hlava. Byl to upír.  

"To som len ja, upír." 

"Panečku, skoro som ťa neslyšel. Ty sa vážne umíš priplížiť. Myslíš, že bys mi to mohol naučiť?" 

Upír prikývl.  

"Určite to urobím. A naučil bys mě na oplátku bojovať s mečem? Vždycky som si to prial umět." 

"Ale istě," odpovedděl nindža. Dali sa teda do učenia. Tak moc je to bavilo, že nindža úplne zabudol na to, že mu strelil most. 

Ako tak letěli nebem, viděl Toník z Dagova hřbetu všechna tá úžasná, zvláštna, bláznivá a nebezpečná miesta, ktorá navštívili. Poušť, stredověkou tržnici, doupě čarodějky, trolův dům (na který chtěl radši zapomenout) i pláž u moře, po kterém se Strašlivá Sára plavila na své pirátské lodi s děly plnými střelného prachu.  

Pak ale Toníkovi došlo, že vlastně nemá čas kochat sa výhľadom. V presýpacích hodinách zbývalo už len pár zrniek písku. 

"Honem, Dagu! Nebo to nestihneme," vykrikoval Toník. Dag mával křídly ešte rýchloji. 

"Támhle! Támhle, Dagu, koukej!"  

Toník ukázal kopýtkom a Dag sa otočil. Prehliadka už bola v plnom prúde a poníci klusali k pódiu, kde museli levým kopytom podpísať, že budú po zvyšok svojich dní klusať vo službách Školy pre poníky. Prvý na rade bol Roník. Slavnostně namočil kopýtko do modrého inkoustu a chystal sa ho priblížiť k dokumentu. 

„POČKEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEJ!“ zakřičel hlas shora. Všichni ztichli a zmateně sa na seba podívali. Pak sa ozval silný hromotĺk. Hřmot, jaký umí udělat jenom drak, když přistává. Zvedl sa prach a všetci poníci sa rozkašlali.  

Keď prach opadl, uviděli poníci Toníka - a Daga! Poníci draka nikdy predtím neviděli a možno si mysleli, že bude väčší a divočejší. I tak sa ale báli a choulili sa k sebe, že vypadali ako jeden veľký, tridsiatnik sa hlásil k poníkom.  

Ako prvý sebral odvahu promluvit Broník.  

"Ahoj, Toníku, ty ses vrátil? A přivedl jsi s sebou toho najzručnejšieho draka na svete. Ehm... čo tu vlastně děláš?" 

"Přišli sme vás zastavit," prehlásil Toník rázně.  

"Zastaviť nás? Pred čím?" pridali sa ostatní poníci.  
"Pred tým, aby ste po zvyšok života len tak klusali. Ani nevíte, o čom hovoríte. Přátelé, tohle je Dag." 

"Ahoj, hej hej, buenos dias, bon jour a guten tag," pozdravil Dag vlídne a snažil sa vypadnúť čo najrýchlejšie.  

Poníci sa stále tvářili vyděšeně, ale tiež docela zvědavě. Toník pokračoval: 

"Myslel som si, že svet je zradný a nevyzpytateľný a že na každom kroku číhajú všelijaká nebezpečenstvá. A ano, niektoré miesta sú nebezpečné. Ale svet je obrovský, krásny a podivuhodný a je plný spousty najzaujímavejších stvoření."  

Všichni z nich sú šťastní. Pre poníky to bolo veľké sústo.  

Toník vyprávěl ďalej:  

"Všichni ste si mysleli, že je Dag strašlivě zlý. Ale čo viete o tom? Nebyla to pravda. Ve skutočnosti je moc milý. A má rád všetky tie veci, ktoré máme radi my! Kamarádi, nechajte toho večného klusania tady vo Škole pre poníky. Nebuďte poriad lenom na dráhe. Vydajte sa do sveta ako ja. A teprv potom sa rozhodnite, či chcete celý život klusať."  

Zase bolo ticho. Poníci si medzi sebou šeptali. Joník, ten najšedivejší poník, ktorému šlo klusanie zo všetkých poníkov najlíp, sa po chvíli otočil.  

"Toníku, než sa budeme moct rozhodnout, musíš nám povyprávět o tom, co jsi zažil." 

"Samozrejme. Posaďte sa, kamarádi," povedal Toník a začal vyprávět.  

"První, na čo narazíte, keď vyjdete zo Školy pre poníky, je väčšina. Ten sa ale nedá len tak prežehnať, pretože ho streží nindža. Navyše je terazka vlastně rozbitý a asi by sme mali nindžovi pomoct ho opravit..." 

Toník poníkům vyprávěl o svých dobrodružstvích a o všech těch zábavných a pozoruhodných lidech, které potkal. Dag medzitým vykouzlil nejaké občerstvenie a z dlhej chvíle predvedl aj ďalšie triky.  

Poníci súhlasili, že je svet naozaj vzrušujúci, a navyše sa dozvedeli, že draci vôbec nie sú krutá stvoření, ale že sú vlastně roztomilí a je s nimi legrace. Všichni se rozhodli, že nechtějí po zbytek života dokola klusat a že se vydají do světa, aby zažili nové dobrodružství.  

A čo Toník a Dag? Nastěhovali sa k Dagovi do hradu. Tam terazka sledují filmy, dělají palačinky, chrupají popcorn a provádějí pokusy s ohněm a spoustu dalších skvělých a zábavných věcí, které spolu nejlepší přátelé dělávají. Občas si Toník nasedne Dagovi na hřbet a létají spolu po svete za novými dobrodružstvími, ktorých nikdy nie je dosť.