Missed a chapter?  

Capture our fairy tale here!

První kapitola

Ve Škole pro poníky v Kouzelné zemi nad mraky bylo všechno jako obvykle. Ve Škole pro poníky bylo totiž vždycky všechno jako obvykle. Poník Toník si povzdychl, když si vyčistil zuby, pročesal si hřívu a opláchl si čenich. Tak jako to udělal včera. A předevčírem. A před předevčírem.  

 

Na tréninkové dráze všichni poníci dokola a dokola klusali. Jako obvykle. Cvičili se v klusání, které Toník nesnášel, protože mu moc nešlo a přišlo mu příšerně nudné.  

 

„Život přece musí být o něčem víc než jenom o klusání dokolečka,“ přemýšlel Toník nahlas, jak to občas dělával. Vtom vrazil do poníka před sebou, který se znenadání zastavil.  

 

„Co jsi to řekl?“ vykřikli ostatní poníci naráz. Broník, Roník, Staník i všichni ostatní. Toník trochu zrudl. Neměl v úmyslu, aby ostatní slyšeli, o čem přemýšlí. Přesto pokračoval.  

 

„Nemyslíte, že život musí být o něčem víc než jenom o tom, klusat celý den dokolečka?“ 

„Probudíme se, najíme se, klusáme a jdeme spát. Tak to je a tak tomu vždycky bylo,“ odpověděli poníci jednohlasně.  

„Ale co když chci dělat něco jiného?“ namítl Toník.  

„Probudíme se, najíme se, klusáme a jdeme spát. Tak to je a tak tomu vždycky bylo,“ zopakovali poníci a znovu se dali do klusání. Ale Toník zůstal stát.  

 

Poníci si všimli, že s nimi Toník nechce klusat, a zastavili se.  

„Proč neklusáš?“ 

„Nechce se mi. Chtěl bych dělat něco jiného.“ 

Joník, ten nejšedivější poník a taky ten, komu šlo klusání ze všech nejlíp, šel za Toníkem.  

„A co chceš dělat?“ 

„Chtěl bych se podívat do světa.“ 

„Tak to není dobrý nápad!“ 
„Proč?“ zeptal se Toník.  

„Tady ve Škole pro poníky jsi v bezpečí. Svět tam venku je velký, nebezpečný a plný zlých lidí.“ 

„To zjistím sám,“ odvětil Toník.  

Všichni ztichli, jenom Joník zařehtal smíchy.  

„Ty jsi ale statečný. Nechtěl bys náhodou taky bojovat s drakem Dagem?“ 

Ostatní poníci se hlasitě rozesmáli. Každý věděl, že Dag byl to nejděsivější stvoření na celém širém světě a že se s ním ještě nikdo neodvážil bojovat.  

Toník se zhluboka nadechl.  

„Jo, přesně to udělám.“ 

 

Potom si Toník sbalil batůžek a vypravil se na cestu. Bojovat se strašlivým drakem.

 

Druhá kapitola

Toník musel uznat, že vydat se hledat děsivého draka asi nebyl ten nejlepší nápad. Ale sliby se musí plnit. Obzvlášť ty, které člověk dá sám sobě. A tak se Toník vypravil objevit všechno, co se v Kouzelné zemi nad mraky objevit dalo.  

 

Nejdřív procházel lesem. Byl to temný les a Toník se trochu bál. Po chvíli došel k řece, přes kterou vedl most. Chystal se ho přejít, když vtom se před ním zničehonic objevil nindža.  

 

„Co si myslíš, že děláš?“ 

„Chystal jsem se přejít most,“ odpověděl Toník.  

„Tak to ale nefunguje. Já jsem strážce tohohle mostu,“ pronesl nindža důležitě.  

„To zní zajímavě. Co dělá takový strážce?“ zeptal se Toník.  

„Střeží most. A stará se o to, aby ho nemohl přejít jen tak někdo.“ 

Toník se nad tím zamyslel. Nemyslel si, že by byl „jen tak někdo“. Byl to přece poník Toník, který se vydal do světa za dobrodružstvím.  

„To se samozřejmě nesmí stát. Ale směl bych most přejít já?“ otázal se.  

Nindža vydal nosem podivný chrčivý zvuk.  

„Ty toho o strážcích mostů asi moc nevíš, viď?“ 

„Vlastně ne,“ dal Toník nindžovi za pravdu.  

„Dneska jsem poprvé opustil Školu pro poníky, takže je toho asi hodně, co neznám.“ 

Nindža zavrtěl hlavou.  

„Předtím než tě pustím na most, musíš zodpovědět otázku. Těžkou otázku! Vážně... hodně těžkou otázku!“ 

„Doufám, že to zvládnu,“ řekl Toník.  

 

Toník se podíval na nindžu a nindža na Toníka. Oba byli chvíli zticha.  

„Takže... jak zní otázka?“ 

„Vydrž, musím nějakou vymyslet! Lidi sem moc často nechodí, takže jsem trochu vyšel ze cviku.“ 

Toník se posadil a trpělivě čekal.  

 

Najednou nindža vyskočil.  

„Dobrá! Mám to. Je to hodně těžká otázka. Jsi připravený?“ 

Toník přikývl.  

„Jaká je tvoje nejoblíbenější barva?“ 

„Hm, to je těžká otázka,“ zamyslel se Toník, „jaká je tvoje?“ 

„Černá, pochopitelně!“ 

„Já... myslím, že mám nejradši růžovou. Nebo... ne, vydrž. Oranžovou! Ne... zelenou. Nejradši mám zelenou!“ 

„Počkej, nemůžeš mi tady vyjmenovat všechny možné barvy. Jsem strážce mostu a chci slyšet jasnou odpověď.“ 

„Moje nejoblíbenější barva je zelená,“ prohlásil Toník rozhodně. 

„Dobrá tedy. Smíš přejít most,“ rozhodl nindža, „ale kam se to vlastně chystáš?“ 

„Chystám se bojovat s drakem Dagem.“ 

Nindža vyděšením zbledl.  

„To je vážně špatný nápad. „Dag je strašlivě zlý a plive oheň! Měl bys radši zůstat tady u mě. Mohli bychom spolu házet nindža hvězdice a dělat spoustu dalších věcí, co dělají nindžové.“ 

Toník se usmál a zavrtěl hlavou.  

„To je od tebe moc milé, nindžo, ale slíbil jsem si, že najdu draka Daga, a musím to splnit. Ale třeba se ještě někdy potkáme.“ 

Třetí kapitola

Po rozhovoru s nindžou, který hlídal most, dostal Toník hrozný hlad, a tak se rozhodl, že si dá oběd, který si na cestu zabalil.  

 

Našel v lese příjemné místečko s několika velkými kameny k posezení, které byly příjemně zahřáté od paprsků slunce pronikajících skrz koruny stromů. Vyndal si oběd a chystal se ukousnout si první sousto, když v tu ránu zaslechl zpoza keře šustění.  

 

„Pst!“ 

Toník se zadíval na keř.  

„Pst!“ uslyšel zase.  

To je ale zvláštní, pomyslel si. Zvedl se a šel se za keř podívat. Našel tam vchod do jeskyně a v ní spatřil dvě jiskřivé oči.  

„Ehm… haló?“  

Toník ještě nikdy neviděl takhle zvláštní oči ani nikdy nehovořil s nikým, kdo by se schovával v jeskyni, a tak nevěděl, co jiného říct.  

„Ahoj,“ zašeptal hlas z jeskyně.  

„Máš něco k jídlu?“ 

„Jasně že ano. Pojď ven na světlo a můžeme si dát můj oběd,“ odpověděl Toník. Rád by měl u jídla nějakou společnost.  

Oči přišly blíž k Toníkovi, který teprve teď uviděl, že patřily bledému, vychrtlému upírovi.  

„To nepůjde. Jsem upír,“ odvětil upír.  

„Aha?“ řekl rozpačitě Toník.  

„Nesmím na světlo. Vůbec. Takže přes den nemůžu hledat jídlo. A bojím se tmy, takže i v noci nerad chodím ven.“  

„To je pech. Nemáš to lehké. Co kdyby ses posadil tady do stínu pod strom, já si sednu na sluníčko vedle a spolu se naobědváme? Mám sendviče, mandarinky a spoustu dalších dobrot,“ navrhl Toník.  

A tak se oba posadili a posilnili se.  

„Vydal jsem se bojovat s drakem Dagem. Nevíš náhodou, kudy mám jít?“ zeptal se Toník.  

Upírovi zaskočilo sousto sendviče.  

„S Dagem? Dag je strašlivě zlý a plive oheň a žere lidi i zvířata. Drž se od něj dál!“ 

„Jo, to už jsem zaslechl. Ale stejně ho chci najít,“ trval na svém Toník.  

„Jestli chceš za drakem Dagem, musíš jít tudy,“ ukázal upír do lesa.  

„Děkuju ti. Doufám, že se zase setkáme,“ řekl Toník, když vstal a zvedl svůj batůžek. Pak se vydal dál do lesa.  

 

Netrvalo dlouho a poník Toník začal litovat, že nezůstal doma v bezpečí Školy pro poníky. Byla větší a větší tma a Toník dostal strach. Najednou uslyšel chraptivý, skřehotavý smích. Přímo před sebou... 

Čtvrtá kapitola

Toníkovi přeběhl mráz po zádech, když v temném, ponurém lese uslyšel chraptivý, skřehotavý smích. Byl tak vyděšený, jako ještě nikdy předtím.  

 

„Co to bylo? Můžu se ještě vrátit domů?“ pomyslel si, ale ještě než si stačil odpovědět, objevila se před ním čarodějka.  

Znovu hlasitě a chraptivě zaskřehotala.  

„Dál tě nepustím!“ 

„Ale…“ pokusil se promluvit Toník, ale čarodějka ho přerušila.  

„Nepustím tě, dokud mi nedáš všechno, co máš!“ 

„No, tak... dobrá,“ podvolil se Toník a začal si sundávat batůžek.  

„Co… co to děláš?“ zeptala se nechápavě čarodějka.  

„Dávám ti všechno, co mám.“ 

„Tak to ale nefunguje. Musíš mi vzdorovat a vzpírat se a na to ti pohrozím, že tě proměním v kámen nebo... pumpičku na kolo nebo v něco ještě horšího!“ 

„Ale ne!“ vyděsil se Toník.  

„Promiň, jsem v tomhle lese poprvé. A poprvé jsem se setkal s čarodějkou, takže nevím, co se sluší a patří. Ale jestli chceš všechny moje věci, máš je mít. Nechci, aby ze mě byla pumpička na kolo.“ 

 

A tak si z batůžku začal vytahovat všechno, co si na cestu vzal. Šálu, sešitek, meč a spoustu dalších věcí.  

„Prosím.“  

Toník nabídl čarodějce všechny svoje předměty, ona ale jen mrzutě zavrtěla hlavou.  

„Jestli se k tomu stavíš takhle, tak je nechci.“ 

Toníkovi se čarodějka zdála trochu zvláštní. Ale pak pokrčil rameny a začal si znovu balit batůžek. Zatímco se do něj snažil všechno dostat, zeptal se:  

„Nepomohla bys mi? Jsem na cestě za drakem Dagem a chystám se s ním bojovat. Jenže nevím, jak se k němu dostat. Nevíš náhodou ty?“ 

Čarodějku to patrně vyděsilo.  

„Dag je děsivá stvůra, která plive oheň, žere lidi i zvířata a navíc nesnáší kolu! Copak se ho nebojíš?“  

„Jasně že bojím. Ale slíbil jsem si, že ho najdu. Mohla bys mi ukázat, kudy mám jít?“ zeptal se Toník.  

Čarodějka zase zaskřehotala smíchy.  

„Mohla, ale neukážu, protože jsi mi nedal všechno, co máš!“ 
„Ale...“ snažil se namítnout Toník.  

„Žádné ale. Nedal jsi mi všechny svoje věci, takže ti neukážu, kudy se máš vydat.“ 

Čarodějka se zachechtala, otočila se a šla si po svých.  

 

Toník si povzdychl. Nechápal, kde udělal chybu. Už se chystal zapnout si batůžek, když si všiml něčeho, co si s sebou nezabalil. Byly to přesýpací hodiny a dopis. Toník dopis otevřel. Byl od Joníka, toho nejšedivějšího poníka, kterému šlo klusání ze všech poníků ve škole nejlíp.  

 

V dopise stálo:  

„Drahý Toníku, doslechl jsem se, že bys rád šel do světa a prozkoumal Kouzelnou zemi nad mraky. Tvoje místo je ale tady mezi poníky a stále se k nám můžeš vrátit. Pokud přijdeš zpátky do Školy pro poníky, než doběhnou přesýpací hodiny, budeš se moct zúčastnit přehlídky poníků, kde se z nás všech stanou plně vycvičení poníci. Když to ale nestihneš, už nikdy nebudeš moct být jedním z nás.“ 

Toník dopis zase složil, podíval se na přesýpací hodiny a hluboce si povzdychl.

Pátá kapitola

Toník kráčel dál a dál a přitom přemýšlel o tom, k čemu se to odhodlal. Neměl by to jednodušší, kdyby to otočil a vrátil se do Školy pro poníky před začátkem přehlídky poníků? Ale když on toho chtěl ještě tolik zažít. A navíc si slíbil, že najde draka Daga. Musel vytrvat. A řekl si, že až bude po všem, pospíší si, aby přehlídku stihl a nepřišel o všechny svoje kamarády.  

 

Zatímco byl ponořený do myšlenek, vyšel z temného lesa a ocitl se na pláži. Znenadání zpoza kamene vyskočil kovboj.  

„Zdravím, kamaráde!“ 

„Zdravím,“ opáčil Toník. 

„Jí-há, jsem kovboj,“ zvolal kovboj. 

„Jo, to mi došlo, když jsem viděl ten klobouk a ty boty. A šerifský odznak,“ řekl Toník.  

„Přesně tak, parťáku.“ 

„Pomohl bys mi?“ zeptal se Toník.  

„Hledám draka Daga a nevím, kudy mám jít. Nevíš náhodou, kde žije?“ 

„Dag je strašlivě zlý a plive oheň a žere lidi i zvířata a navíc nesnáší kolu. Je zkrátka krutý!“  

Toník přikývl.  

„Jo, to jsem už slyšel, ale stejně ho chci najít. Nevíš, jak se k němu dostanu? Prozraď mi to prosím, mám trochu naspěch.“ 

„Ovšemže to vím. Ale můžu ti nejdřív vyprávět příběh? Miluju příběhy!“ 

 

„Nemám moc čas...“ chtěl namítnout Toník, ale kovboj pokračoval: 

„Jednou před spoustou let jsem jel přes celou Ameriku, protože jsem se zamiloval do krásné zlatokopky, která se vydala na Aljašku rýžovat zlato. A tak jsem se taky vypravil na Aljašku, ale po dvou dnech cesty se mi zranil kůň. Takže jsem pak...“  

Toník se ho několikrát pokusil přerušit, ale kovboj bez přestání mluvil dál. Nešlo ho zarazit. Konečně příběh skončil. Toník si netrpělivě odkašlal:  

„To je krásný příběh, ale mluvili jsme od draku Dagovi...“ 

 

Kovboj mu zase skočil do řeči.  

„Jasně, všechno ti povím. Ale nechtěl by ses nejdřív podívat, co všechno jsem posbíral? Koukej, mám hopík, nůžky a jojo... a taky kyblíček a…“ 

Toník se snažil kovboje přerušit, ale on jen dál povídal o svých věcech. Když konečně skončil, řekl rychle Toník: 

„Opravdu nemám čas, prozradíš mi už, kde najdu Daga?“ 

„Určitě, ale nejdřív si zahrajeme hru, jo? Mám Člověče, nezlob se, šachy a karty a dámu...“ 

Kovboj vyjmenovával další a další hry. Toník ho musel hlasitě zarazit: 
„Fakt už musím jít!“  

 

Toník se kvapně vydal po pláži dál. Nevěděl, kde je ani kam míří, ale aspoň byl už zase na cestě.  

 

Po chvíli se pláž proměnila v poušť. Ve velkou, rozpálenou poušť pokrytou pískem. Toník se zastavil a rozhlédl se. Všude okolo byl písek. Hory písku. Zdálo se, že zabloudil. Pak ale zamžoural do dálky a na obzoru spatřil tmavý flek. Co by to mohlo být? přemýšlel. Že by... pirátská loď? 

Šestá kapitola

Toník se ubíral směrem k pirátské lodi. Pískem se mu ale špatně šlo a únavou mu ztěžkla kopýtka. Vždyť byl také celý den na nohou. Už se blížil k lodi, když se znenadání ozvala velká rána a hned vedle něj přistálo něco těžkého. Byla to dělová koule! 

„Přestaňte střílet, potřebuju se jen na něco zeptat,“ zakřičel Toník a doufal, že ho někdo uslyší. Odpověděl chraplavý hlas.  

„Ach, promiň, to je takový starý zvyk. My piráti rádi po lidech střílíme z děla.“ 

„Ty jsi pirát?“ otázal se zvědavě Toník a přistoupil blíž. Na palubě pirátské lodi stála dívka s páskou přes oko, velikánským mečem, náušnicí a dvěma dřevěnýma nohama. Na rameni jí stál papoušek.  

„Jestli jsem pirátka? Jo-ho-hó. Na to vem jed! Jsem Strašlivá Sára, vládkyně sedmi moří, čertice hlubin, známá a obávaná od severního pólu až po mys Dobré naděje!“ 

„Panečku! To je senzace,“ žasl Toník.  

„Ale nejde mi do hlavy, co dělá tvoje pirátská loď uprostřed pouště.“ 

 

Strašlivá Sára se najednou zatvářila trochu uraženě.  

„A co děláš ty uprostřed pouště?“ 

Toník odpověděl: 
„Zabloudil jsem. Hledám draka Daga, ale nevím, kudy mám jít.“ 

Strašlivá Sára vytřeštila oči.  
„To je fakt špatný nápad. Dag je strašlivě zlý a plive oheň a žere lidi i zvířata. Navíc nesnáší kolu a je krutý a je tak silný, že dokáže zvednout pirátskou loď do vzduchu a shodit ji do pouště!“ 

 

Toník zalapal po dechu. Čím víc toho o Dagovi slyšel, tím děsivější mu připadal.  

Sára rázně přikývla. 
„Jo, opravdu se to stalo. Dag mi sem hodil loď a teď kvůli němu nemůžu drancovat sedm moří.“ 

„Watashi wa kyandî ga hoshîdesu,“ zavřeštěl náhle papoušek.  

„Páni, tvůj papoušek umí mluvit?“ 

„To se ví,“ prohlásila pyšně Sára.  

„Co to říká?“ 

„To netuším. Mluví jenom japonsky.“ 

„Aha,“ řekl Toník poněkud zklamaně, načež se zeptal: „Nevíš teda náhodou, kde najdu Daga?“ 

„Jo, jo, musíš jít támhle tudy,“ ukázala Sára.  

 

Toník jí poděkoval a pokračoval v cestě. Zrovna když si říkal, jak bylo tentokrát překvapivě jednoduché zeptat se na cestu, začal foukat vítr. Zpočátku byl silný, pak ještě silnější, až se proměnil v tornádo, které Toníka zvedlo do vzduchu a točilo s ním kolem dokola..

Sedmá kapitola

Toník se v tornádu zmítal takovou silou a rychlostí, jakou nikdy předtím nezažil. Spolu s ním vzduchem poletovaly ponožky, knížky, puzzlíky, truhla a na tisíc dalších věcí. Toník dával pozor, aby ho nic netrefilo do hlavy, ale zároveň se snažil zahlédnout něco, čeho by se mohl chytit.  

 

Najednou se vítr utišil a Toník se chytil gumového člunu, který kolem něj proletěl. Člun s Toníkem přistál s velkým šplouchnutím v řece. 

 

„Uf, to mohlo skončit špatně,“ pomyslel si Toník. Záhy si však všiml, že jeho člun zrychluje. A přímo před ním byl burácející vodopád. Toník se zoufale snažil kopýtky dopádlovat ke břehu, ale ať se snažil sebevíc, člun se neúprosně dál blížil k vodopádu. Toník zavřel oči a pak upadl do mdlob.  

 

Když procitl, byl spolu se člunem vyvržený na břeh. Byl promočený od čenichu až po ocas a jeho věci se válely v trávě. Pořád ale měl svoje přesýpací hodiny a hlavně byl naživu.  

 

„Proč tu tak ležíš?“ ozvalo se najednou. Nad Toníkem stál chlapík s obrovskými rameny a ještě větším knírem, ověšený lany a horolezeckou výstrojí.  

„To je na dlouhé vyprávění. Ale jsem na cestě do Dagova hradu. Nevíš náhodou, kde stojí?“ 

Statný chlapík zavrtěl hlavou.  

„To není dobrý nápad. Dag je strašlivě zlý a plive oheň a žere lidi i zvířata. Navíc nesnáší kolu a je krutý a je tak silný, že dokáže zvednout pirátskou loď do vzduchu a shodit ji do pouště! A příšerně mu smrdí z tlamy.“ 

Toník mu netrpělivě skočil do řeči.  

„Jo, to jsem slyšel... mockrát. Pověděl bys mi, kde ho najdu?“ 

„To ti můžu ukázat. Jen musíme vylézt na tuhletu horu. Dáme si závod na vrchol! Tři, dva, jedna, teď!“ 

Toník vzhlédnul k hoře a hlavou ukázal na nějaké schody. 

„Nemůžeme prostě jít po schodech?“ 

Odpovědi se ale nedočkal, protože obr už začal šplhat na vrchol. Toník pokrčil rameny a vydal se po schodech nahoru. Cestou narazil na jabloň a utrhl si krásné červené jablíčko. Taky si chviličku zdříml a zapískal si s ptáčkem. 

 

Když došel na vrchol, čekal na sluníčku asi půl hodiny, než vršku dosáhl i horolezec, celý upocený a zadýchaný. Bylo vidět, že je rozzlobený. 

„Jak ses sem zatraceně dostal dřív než já?“ 

Toník se chystal mu vysvětlit, že vyšel po schodech, což bylo mnohem jednodušší než všechno to lezení, ale chlapík ho přerušil.  

„Sešplháme dolů a uvidíme, kdo tam bude první!“ 

Toník se rychle zamyslel.  

„Dobře, ale nejdřív mi ukaž, kde je Dagův hrad.“ 

„Dobrá. Támhle je!“ ukázal rychle obr a hned začal lézt dolů. Toník zavrtěl hlavou a začal klusat tam, kam ukázal muž. Směrem k velkému, temnému hradu..

Osmá kapitola

Toník pokračoval k hradu a měl dobrou náladu. Hrad sice vypadal dost strašidelně a každou chvíli ze střechy šlehaly plameny. Ale aspoň byl Toník na správné cestě a blížil se k cíli. Potkal spoustu zajímavých lidí, ale teď bylo načase splnit si svůj slib.  

 

Zatímco byl zabraný do myšlenek, zakopl o něčí dlouhé nohy. Byly to nohy čaroděje, který seděl u svého stanu a na hlavě měl krásný špičatý klobouk.  

„Dobrej,“ zamumlal slabě čaroděj a povzdychl si.  

„Ahoj,“ opáčil Toník vesele a chystal se pokračovat v cestě, protože měl naspěch. Čaroděj ale vypadal moc smutně, a tak se Toník zastavil.  

„Stalo se něco?“ 

„Ne, ne, jen běž,“ vzdychl čaroděj. 

„Vypadáš smutně.“ 

„Ale to jenom... to se těžko vysvětluje,“ odpověděl čaroděj ještě tišeji.  

Toník se koukl na přesýpací hodiny. Neměl moc času, ale taky mu bylo líto toho smutného čaroděje.  

„Nemohl bys to zkusit?“ 

Čaroděj si zase povzdychl. Tak hluboce, že se z toho zachvěl celý stan.  

„To víš, jsem čaroděj.“ 

 

Toník přikývl. To poznal.  

„Takže umím vykouzlit úplně všechno. Všechno, co si jenom dokážeš představit.“ 

„To zní skvěle!“ řekl Toník s obdivem.  

„Mohlo by se to tak zdát,“ pravil čaroděj.  

„Jenže... když všechno dokážeš vykouzlit, nic ti nechybí. Takže třeba vůbec nevím, co bych si přál k narozeninám. Když můžeš mít všechno, co chceš, je to vlastně docela nuda.“ 

Toník se nad tím zamyslel.  

„Možná potřebuješ nějaký koníček.“ 

Čaroděj trochu pookřál.  
„Koníček? Jo... to nezní špatně.“ 

Toník lusknul kopýtky, což je mnohem těžší než lusknout prsty. Dostal totiž ještě lepší nápad. Vlastně by se mu na jeho výpravě hodila nějaká společnost a bylo by dobré mít za společníka čaroděje pro případ, že je Dag skutečně tak zlý, jak všichni říkali.  

„Možná by tvým koníčkem mohly být cesty za dobrodružstvím. Nechtěl bys se mnou na jednu vyrazit?“ 

„To je VYNIKAJÍCÍ nápad, můj mladý příteli. Tak pojďme,“ prohlásil čaroděj a vyskočil na nohy. 

„Nemám ti nejdřív říct, co to dobrodružství obnáší?“ zeptal se Toník.  

„Ne, řekneš mi to cestou. Pojďme!“ 
 

A tak se Toník a kouzelník vydali za dobrodružstvím. Ušli přesně čtyřiadvacet kroků, když se čaroděj zastavil.  

„Všechno v pořádku?“ 

Čaroděj se posadil na kámen.  

„Áá, chození je strašně namáhavé. Asi to nakonec není pro mě. Navíc jsem hrozně unavený.“ 

Toník mu na to chtěl něco říct, ale přerušilo ho hlasité chrápání. Čaroděj usnul. Toník si povzdychl a přikryl čaroděje jeho čarodějnickým pláštěm. Byl opět sám.  

 

Netrvalo dlouho a uslyšel za sebou burácivý zvuk kopyt. „Stůj! Nebo si to odneseš!“ křikl neznámý hlas.

Devátá kapitola

Toník se celý vystrašený ohlédl přes rameno.  

„Stůj!“ zakřičel hlas znovu.  

Toník nevěděl, co má dělat. Na jednu stranu dávalo smysl zastavit, když někdo zařval „stůj“. Na druhou stranu ale zněl hlas dost rozzlobeně. Problém se ale vyřešil sám, protože zatímco Toník cválal směrem k Dagovu hradu, předjel ho rytíř na bujném oři. Statný kůň zastavil přímo před Toníkem, který mu hlavou narazil do břicha.  

 

„Pardon,“ omluvil se Toník, přestože to nebyl on, kdo zničehonic zastavil uprostřed cesty. Mohutný kůň na Toníka zlostně pohleděl. Zato jezdec se zeširoka usmál – pak ale dramaticky vytasil meč a namířil ho na Toníka.  

„Připrav se na smrt!“ 

„Ehm... cože?“ třásl se hrůzou Toník.  

„Jsi drak, já jsem rytíř – a rytíři bojují s draky!“ prohlásil rytíř hrdě.  

„Ale... vydrž chvilku.“ 

Toníkovi přišlo, že je rytíř trochu ukvapený.  

„Já přece nejsem drak, jsem poník.“ 

„To určitě!“ uchechtl se rytíř.  

„Ujišťuju tě, že nejsem. Zaprvé, draci jsou zelení a já, jak vidíš, jsem modrý,“ vysvětlil Toník.  

Rytíř zamžoural.  

„Noo… spíš modrozelený.“ 

Rytíř zamával mečem.  

„A máš křídla. Takže jsi drak.“ 

„Nejsem, přísahám,“ naléhal Toník.  

„Mám jenom malá křídla a ani neumím létat, ale draci ano. A taky nedovedu chrlit oheň!“ 

Toník několikrát zafoukal a žádné plameny mu z huby nevyšlehly.  

„Určitě jsi drak a musím tě zabít. Takové je pravidlo,“ rozhodl rytíř a zvedl meč.  

 

Toník se bez přemýšlení rozběhl tak rychle, jak mu to jenom jeho krátké nožičky dovolily. Rytířův kůň byl ale rychlejší a běžel těsně za ním. Toník vběhl do křoví a doufal, že se jím velký kůň neprotáhne, ale protáhl. A tak zkusil kličkovat, aby rytíře i koně zmátl. Ani to nezabralo. Najednou se Toník ocitl na louce, kde nebylo kam se schovat. Běžel tak rychle, jak to jen dovedl, ale kůň mu byl v patách. A potom Toník upadl. Ani nepřemýšlel o tom, jestli to bolelo. Jenom zavřel oči a pomyslel si: „Je se mnou konec.“ 

Desátá kapitola

„Co se to tady u všech všudy děje?“ 

Toník pomalu otevřel oči. Nebyl to hlas rytíře s velkým mečem, který se Toníka snažil zabít, protože ho považoval za draka. Byl to dívčí hlas.  

 

Toník zvedl hlavu. Na vrcholu vysoké věže stála spanilá princezna s rukama zapřenýma v bok a mračila se.  

„Ano, člověče, mluvím s tebou. Co to vyvádíš?“  

Princezna ukázala na rytíře, který právě seskočil z koně. Ten mečem namířil na Toníka.  

„Dobrý den, milá princezno, jenom jsem se chystal zabít krutého draka.“ 

Toník chtěl něco říct, ale rytíř už zvedl svůj meč, a tak se zvedl a dal se na útěk. Běhal dokola kolem princezniny věže s rytířem v zádech. Už se mu začínaly unavovat nožičky, ale rytíř vytrvale běžel za ním. Najednou se ozvala rána, rytíř vykřikl „Au!“ a chytil se za přilbu.  

 

„Co to bylo?“ křikl na princeznu.  

„Hodila jsem ti na hlavu pomeranč. Zjevně neumíš poslouchat, takže jsem si tvoji pozornost musela získat jinak.“ 

Princezna ukázala na Toníka.  

„Není to žádný drak, je to poník.“ 

Rytíř se usmál a zavrtěl hlavou.  

„Je mi líto, že vás musím opravit, princezno, ale mýlíte se. Vždyť je přece jasné, že to je drak.“ 
„Není.“ 

„Ale je.“ 

„Ale není.“ 

 

Tak to šlo dál a Toník přemýšlel, jestli by se mu podařilo nepozorovaně se vytratit, ale do cesty se mu postavil rytířův statný, rozzuřený oř.  

Vtom zpozoroval, že princezna dostala nápad.  

„Rytíři? Víš, jaký je nejdůležitější úkol všech rytířů? Ještě důležitější než lov draků?“ 

„Ehm… ne… to nevím,“ zamumlal rytíř.  

„Rytíři se přece mají dvořit princeznám!“ 

„Ehm... jistě... dvořit... co prosím?“ 

Princezna si povzdychla.  

„Nejsi nejchytřejší rytíř v království, viď? ‚Dvořit se‘ znamená, že mě musíš zaujmout, abych se do tebe zamilovala. Třeba tak, že mi zazpíváš nádhernou píseň.“ 

„Aha, už to chápu. Dobrá, jdu na to!“ řekl rytíř a začal si broukat a pozpěvovat, aby se rozezpíval.  

 

Princezna se podívala na Toníka.  

„Měl bys jít. Kam máš vlastně namířeno?“ 

„Děkuji vám, princezno. Asi to zní trochu praštěně, ale jsem na cestě do Dagova hradu.“ 

To princeznu vyděsilo.  

„Jdeš za Dagem? Vždyť Dag je strašlivě zlý a plive oheň...“ 

Toník mávl kopýtkem.  

„To já vím. Vím, že je krutý a tak dál. Ale slíbil jsem si, že ho najdu. Na shledanou, krásná princezno. A děkuju vám!“

Jedenáctá kapitola

Toník se odplížil tak rychle a potichu, jak to jen uměl.  

„To byla ale milá princezna,“ pomyslel si, zatímco kráčel dál. Přemýšlel o všech těch veselých, milých a podivných lidech, které při své pouti potkal. O nindžovi, který střežil most, o upírovi, který nemohl na světlo a zároveň se bál tmy, o ošklivé čarodějce, o upovídaném kovboji, o pirátce Sáře a o horolezci, který chtěl ve všem soutěžit.  

 

Bylo to tak vzrušující dobrodružství a zažil toho víc než kdykoli předtím za celý svůj život.  

 

Ale teď měl před sebou důležitý úkol. Byl už jenom kousek od hradu draka Daga. Byl veliký, temný a co chvíli ze střechy šlehaly plameny.  

 

Toník se zastavil. Byl daleko od domova. Možná by se měl otočit a vrátit se. Vrátit se do Školy pro poníky a po zbytek života klusat spolu s ostatními. Dlouze se zamyslel. Ne, to by neudělal. Slíbil si přece, že se vydá do světa, najde draka Daga a bude s ním bojovat. A musel to splnit. Všichni říkali, že je Dag hrozně zlý, takže by tím vlastně všem pomohl. Zbavil by svět draka, který je strašlivě zlý a plive oheň a žere lidi i zvířata, nesnáší kolu, je krutý a tak silný, že dokáže zvednout pirátskou loď do vzduchu a shodit ji do pouště! A příšerně mu smrdí z tlamy. Při souboji určitě používá všelijaké špinavé triky, pomyslel si Toník.  

 

Pomalu kráčel kupředu. Skoro jako by jeho nožičky radši zůstaly stát tam, kde jsou. Toník se podíval na svá kopýtka.  

„No tak, kamarádi, všechno bude dobré.“ 
 

A tak šel a šel, až došel k bráně Dagova hradu. Byla to veliká a děsivá brána a Toník si nebyl jistý, jestli chce vidět, co se ukrývá za ní. Přesto zazvonil na zvonek. Stiskl ho docela jemně, ale i tak to znělo, jako by se najednou rozezvučelo tisíc mohutných zvonů.  

 

Pak uslyšel těžké kroky. Záhy se ozval zvuk zámku. A potom se vrzající vrata začala pomalu otevírat...

Dvanáctá kapitola

Toník zatajil dech. Dveře se otevřely a před Toníkem stál drak Dag s úsměvem od ucha k uchu.  

„Ahoj! Kdopak ty jsi? Chceš jít dál? Nemáš hlad? Můžu udělat popcorn!“ 

Toník přestal tajit dech a místo toho překvapením otevřel pusu.  

„Ehm… no teď… ano, děkuju, rád bych šel dál. A hlad vlastně docela mám.“ 
„Jasně, tak pojď dovnitř. Myslím, že mám v lednici trochu koly, jestli máš žízeň.“ 

„Dám si, děkuju,“ řekl Toník.  

 

Dag hrdě provedl Toníka po svém hradě. Vypadal opravdu sympaticky, což Toníkovi přišlo zvláštní. Sebral odvahu a zeptal se: 

„Přiznám se ti, Dagu...“ 
„Ano?“ 

„Myslel jsem si, že jsi... zlý. A že nemáš rád kolu a tak.“ 

Dag se zasmál.  

„Jo, to si myslí hodně lidí. Když mají z něčeho strach, říkají hrozné věci. Mám za to, že jsem milý, ale vždycky když někoho potkám, tak hnedka uteče a já mu nestačím říct, že vůbec nejsem zlý. A nikdo ke mně nechodí na návštěvu. Ty jsi vlastně můj úplně první host.“  

„To je velká škoda,“ zvážněl Toník.  

Dag pokrčil rameny.  

„Tak to prostě je. Ale být drak je super. Například znám pár kouzelnických triků! Dračí kouzla jsou parádní. Chceš ukázku?“ 

Toník pochopitelně chtěl.  

„Co bys chtěl, abych vykouzlil? Řekni si.“ 

Toník se na chvilku zamyslel.  

„Co třeba zmrzlinu,“ navrhl. Rád by viděl zmrzlinu, jak se zničehonic objeví pomocí kouzla, a navíc zmrzlinu miloval.  

„Skvělý nápad, taky ji mám rád! Jsi připravený?“ 

Jistěže byl.  

„Tři, dva, jedna, teď!“ zvolal Dag a zamával svou kouzelnickou hůlkou.  

Objevil se před ním malý obláček kouře a na podlaze stálo... kolo.  

„Hrom do toho! Vydrž, zkusím to znovu. Tři, dva, jedna, teď!“ 

Dag znovu mávl hůlkou a vykouzlil klobouk.  

„Asi nejsem ve formě, ale umím to. Dej mi chvilku. Tři, dva, jedna, teď!“ 

Dag vykouzlil lampičku. A spoustu dalších věcí. Sice žádná z nich nebyla zmrzlina, ale to Toníkovi nevadilo, protože ho bavilo sledovat kouzelnické triky. Dag a Toník pak chroupali popcorn a pili kolu a náramně se bavili, dokud se Toník nekoukl na přesýpací hodiny, které měl v batůžku. Písku neúprosně ubývalo. Toník měl málo času. Vtom dostal nápad! 

„Dagu? Jsme kamarádi, viď?“ 

Dag si trochu říhl a z tlamy mu vyšlehl plamen, který Toníkovi málem sežehl hřívu.  

„Jé, promiň, někdy se ten oheň špatně ovládá. Ale ano: moc dlouho se neznáme, ale určitě jsme kamarádi.“ 

„Pomohl bys mi s něčím?“ 

„To se ví!“ 

„Super. Díky, Dagu. Sbal si věci, musíme jít!“ 

Třináctá kapitola

Dag a Toník se vydali na cestu.  

„Proč musíme jít až do Školy pro poníky, Toníku?“ zeptal se Dag.  

„Chci všem poníkům ukázat, jak je svět báječný a kouzelný. Chtějí pořád jenom klusat a klusat. Dokážeš si představit, že bys to dělal celý život?“ 

„Ne, to by byla příšerná nuda.“ 

„Přesně, Dagu! Proto jim musíme pomoct, aby nemuseli celou věčnost jenom klusat! Něco mě napadlo: Nemohl bych si sednout k tobě na hřbet, abychom tam doletěli?“ 

Dag se najednou zastavil a zvážněl.  

„Ne, to je špatný nápad. Draci nikdy nelétají s nikým na hřbetě. Nesmí se to. Takové je pravidlo.“ 

Toník chvíli mlčky stál.  

„Tak v tom případě mám jiný plán: Půjdeme stejnou cestou, jako jsem šel já... teda myslím opačným směrem, než když jsem šel k tvému hradu.“ 

Dag zahvízdal. což obvykle dělal, když někdo řekl něco moudrého – a to Toník říkal často. Mezitím se Toník začal přehrabovat v batůžku. Našel v něm nějaké brýle a falešný knír a podal je Dagovi, aby si je nasadil.  

 

„Na co to je?“ otázal se Dag.  

„Musíme se proplížit kolem rytíře, který rád zabíjí draky, takže budeš potřebovat převlek.“ 

„Kolem rytíře!“ zopakoval Dag tak důrazně, že mu z tlamy vyšlehl plamen, který sežehl vršek poblíž stojícího smrku.  

„Ať si to zkusí! Draci se ničeho ani nikoho nebojí... možná kromě hadů. Ale rozhodně ne nějakého rytíře!“ 

Toník poklepal Daga po rameni.  

„Je mi jasné, že se ničeho nebojíš, ale na souboj s rytířem opravdu nemáme čas. Musíme se vrátit do Školy pro poníky.“ 

 

Toník i Dag se plížili kolem rytíře, který pořád ještě princezně zpíval písně. Rytíř však Toníkův mazaný trik prokoukl. Došlo mu, že Dag je drak, a okamžitě vytasil svůj meč.  

„Máš to spočítané, draku,“ vykřikl.  

„Aby ses nepletl!“ odsekl Dag a připravil se na souboj. Rytíř udělal totéž a s vytaseným mečem šel k drakovi stále blíž a blíž. Už byli skoro v sobě, když princezna zakřičela tak hlasitě, že se roztříštilo všechno sklo ve věži a Dag i rytíř úplně ztuhli. Toník a princezna si stoupli mezi Daga a rytíře.  

„Co to vyvádíte?“ zeptal se Toník.  

„On je drak, já jsem rytíř. Musíme spolu bojovat,“ odpověděl rytíř. 

„Proč?“ nechápal Toník. 

„Co proč? Já jsem drak a on je rytíř, takže spolu musíme bojovat,“ vysvětlil Dag.  

„Tak to prostě je,“ pronesli Dag a rytíř společně, což jim oběma přišlo docela vtipné.  

„Drahý rytíři,“ vložila se do věci princezna, „jak jsem pochopila, tady poník Toník a drak Dag se musí co nejrychleji vrátit do Školy pro poníky.“ 

„Opravdu?“ zeptal se rytíř. 

„A tobě šel zpěv tak dobře,“ dodala. 

„Vážně?“ přesvědčoval se rytíř.  

„Ano!“ ujišťovala ho princezna.  

„Vážně?“ zopakoval.  

„Vidíš támhle tu loužičku?“ pokračovala princezna a ukázala na malou kaluž vody. Rytíř si ji šel prohlédnout.  

„To jsou moje slzy. Tak moc mě dojala píseň, kterou jsi mi zazpíval.“ 

„Skutečně?“ nevěřil rytíř. 

„Ano! Skoro sis získal moje srdce, a pokud budeš zpívat dál, mohli bychom se nakonec vzít a žít spolu šťastně, dokud nás smrt nerozdělí.“ 

„Opravdu? To zní báječně,“ řekl rytíř.  

„Zazpívám ti, ale nejdřív se musím vypořádat s tímhle drakem.“ 

„Ne! Nemůžu se zamilovat do rytíře, který chce bojovat s tak milým drakem, jako je Dag,“ odporovala princezna.  

Rytíř se podíval na Daga a pak na princeznu. A potom na Toníka a na Daga.  

„Taky si myslíte, že zpívám hezky?“ zeptal se jich. 

„Rozhodně!“ ujistil ho Toník. 

„Ne, zpíváš hrozně,“ nesouhlasil Dag.  

„Co jsi to řekl?“ vykřikl rytíř a zlostí opět zrudl.  

 

Toník rychle šťouchl Daga kopýtkem, aby pochopil, o co jde. Dag si odkašlal.  

„No... sice teď nezpíváš úplně nejlíp, ale cvičení dělá mistra! Pokud si chceš získat princeznino srdce, asi by bylo lepší, abychom spolu nebojovali a ty ses mohl soustředit na zpěv.“ 

„Dobře jsi to zachránil, Dagu,“ zašeptal Toník. 

„Na chvilku se posadím a zavřu oči. Potřebuju se zamyslet nad tím, co je životním cílem rytíře. Nevím teď, jestli mám bojovat s drakem, nebo si získat srdce princezny,“ povzdychl si rytíř, sedící se zavřenýma očima opřený o věž. Princezna se podívala na Toníka a ten se otočil na Daga: 

„Myslím, Dagu, že se vytratíme a pak se rytířova otázka zodpoví sama.“  

 

A tak odešli a nechali rytíře v klidu přemýšlet, zatímco ho princezna něžně hladila po tváři, aby ho uklidnila. Rytířovi to bylo moc příjemné.

Čtrnáctá kapitola

Po všech těch starostech s rytíři a princeznami Daga napadlo, že by bylo dobré udělat si na chvíli přestávku, najíst se, odpočinout si, pak si dát svačinku, možná nějaký moučník a zase si zdřímnout. Na to ale nebyl čas. Toník totiž zkontroloval přesýpací hodiny a zjistil, že času zbývalo pramálo, zatímco oni před sebou pořád měli pěkný kus cesty. Toník se chtěl o svoje obavy podělit s Dagem, ale přehlušilo ho hlasité chrápání.  

 

„To je čaroděj!“ vykřikl Toník a dal si kopýtko přes pusu, neboť mu došlo, že měl raději šeptat.  

„Hodně spí, protože všechno už několikrát dělal,“ zašeptal Toník.  

„Nemáme čas na to si s ním popovídat. Nejlepší by bylo projít kolem něj po špičkách, Dagu. Dovedeš to?“  

Dag přikývl, protože nechtěl zklamat svého kamaráda a taky nechtěl, aby to vypadalo, že něco neumí. A tak našlapovali po špičkách.  

 

Až na to... že draci po špičkách chodit neumí. Takže místo toho Dag pokaždé zvedl svou těžkou dračí tlapu hodně vysoko, ale ta pak vždy s velkým rachotem dopadla na zem. A to samé se opakovalo i s druhou tlapou. Tak to pokračovalo pořád dokola, dokud se čaroděj neprobudil. 

 

„Kdo to tady kolem mě dupe a budí mě ze spánku?“ zabručel a nasadil si brýle, aby se podíval, kdo ho vyrušil.  

„Toníku? ty ses vrátil? A koho to s sebou vedeš? Draka? Ještě nikdy... Draka jsem neviděl už asi 200 let. Ty jsi ale ukázkový exemplář. Skutečně ano.“ 

 

„Děkuju ti. A ty máš moc pěkný plnovous,“ opětoval pochvalu Dag a představil se: „Já jsem Dag.“  

„Řehoř,“ opáčil čaroděj.  

„Rád tě zase vidím, Řehoři, ale máme teď trochu naspěch a potřebovali bychom pokračovat v cestě,“ řekl Toník a ukázal na